Nové přehodnocení iniciativy "Pozitivní evoluce" a činnosti Karla Janečka

V dobách, kdy pan Karel Janeček působil pouze jako bojovník proti korupci a podpůrce vědy skrze své nadační fondy, vnímal jsem jej, jeho snahy a jeho činnost jako přínosné a skvělé a jako první vlašťovky iniciativy probouzející a dodávající naději i ostatním občanům. Pak přišla jeho pozitivní evoluce a pozitivní vlny zpočátku se zdající jako konstruktivní věc, pro někoho možná idealistická, pro mne především vydávající se správným směrem. Dnes však, po době, kdy se Janečkova pozitivní evoluce více rozvinula můžu jasně říci, jsem jedním z jejích a Jenečkových kritiků.

Není pravda, že bych si myslel, že je pan Janeček idealista, větší idealista než já. Nechci aby to vypadalo, že jsem proti vývoji společnosti, nechci aby to vypadalo, že jsem proti pozitivitě, že jsem negativní. (a proto my také došlo, že bych sám žádnou iniciativu takto tendenčně už nepojmenoval.) Nemůžu však podporovat člověka spojeného s Danielem Landou, člověka proti jehož vizím, návrhům a myšlenkám mám výhrady, když pan Janeček neumí výhrady rozporovat, umí je jen odmítnout, přebít, tím, že on si myslí něco jiného bez toho, aby předložil argumenty. Nemůžu podporovat ani to, že se diskuze říká něčemu, co bylo vlastně jen prostorem pro dotazy, přičemž odhadem na setkání v Lucerně padlo dotazů ze strany diváků asi jen deset a z toho čtyři z úst extrémistů, bohužel těch jediných, kdo reprezentovali k Pozitivní evoluci kritickou část společnosti.

Sám pan Janeček dal několikrát najevo, že o kritiku a rozporování svých myšlenek nestojí, přitom pořád mluví o diskuzi. Není to potom jen prázdné gesto možná jen z vlastní nevědomosti? Jak se ukazuje, že o svou kritiku nestojí? Například tím, že sám řekne jednomu z diváků, aby na jeho kritiku neplýtval energií, že jí má směřovat jinak, mimochodem ale také tím, že mezi hosty nebyl nikdo k Pozitivní evoluci kritický nebo někdo rozumějící politice, žádný politolog, z hostů byli nejlepší snad jen Jan Hnízdil a Václav Cílek, kteří ale také nedokázali mít žádné pořádné věcné poznámky, ale spíše myšlenky formující atmosféru, filosofické poznámky ke společnosti, které byli ale pořád lepší než prázdné fráze které se většinu doby setkání v Lucerně objevovali a byli určeny primárně jen k vytváření pozitivna často i pozitivna falešného i když upřímně chtěného. Jindy se nejednalo o fráze prázdné ale naplněné avšak neodražené jinak v setkání nicméně u těch se prostě nedá zůstat. Některými svými výroky z počátku svého vystoupení jakoby Karel Janeček odrazoval lidi od vstupování do stran. což by byla hloupost, protože pro uzdravení stran je třeba vždy zdravých lidí v nich a k tomu je naopak třeba vyzvat lidi, aby do nich šli i když nebo právě proto, že se jim současný stav stranické i obecné politiky nelíbí.

Pan Janeček stále opakoval, jak je racionální, nevím proč. Racionální člověk svou racionalitu obhájí svými argumenty a nemusí o ní mluvit a ti, kdo ji uznat a vidět nechtějí ji neuvidí, ani kdyby jste jim řekli tisíckráte, že racionální jste. Zoufalé vykřikování že jste racionální naopak spíše zní, jakoby jste si sami sobě i ostatním chtěli zapřít iracionalitu, kterou tušíte ve chvíli, kdy argumenty své myšlenky a vize neobhájíte, tak jako tak neučinil pan Karel Janeček. Semtam se o to dokonce pokusil ale dost chatrně.

Jeho první příklad jak by mohl dopadnout výsledek voleb v jeho volebním systému, byl opravdu jen příklad, co by mohlo ale vůbec nemuselo nastat. Stejně tak ale mohl zmínit několik dalších variant výsledků ale nezmínil, zmínil jen ty ideální. Po té mluvil dokonce o jakési prestižní analýze z politologické fakulty Masarykovi univerzity, tedy vlastně testu voleb dle jeho systému prováděném jak jsem pochopil asi na jejích studentech. Řekl pouze, že výsledek dopadl dobře, což je trochu chabé popsání výsledku u něčeho, čehož výklad může být subjektivní, měl tedy alespoň jasně říci, kdo tam v testovacích volbách uspěl, ale to neřekl. Naštěstí sám pak podotkl, že tento test nemá vypovídací hodnotu pro predikci působení systému v široké veřejnosti. Pak mluvil o tom, jak se ten systém studentům politologické fakulty líbil (čili argument odkazování se na autoritu a odborníky). Později popřel co sám říkal, když jeden z diváků přišel z připomínkou, že jeho nový systém zakonzervuje stav politiky a on neváhal tento test z politologické fakulty použít jako argument právě pro vliv v široké veřejnosti. Přitom ten test měl opravdu pramalou vypovídací hodnotu a byl ještě méně popsán. Jak už jsem řekl výsledky v podstatě nebyli sděleny, jen bylo sděleno, kteří dva kandidáti vypadli, že všichni kandidáti byli reální politici. Jednalo se o nereprezentativní vzorek voličů, kteří byli možná ovlivněni i výběrem politiků v testu kandidujících, kteří navíc jsou politiky doposuď fungujícími v jiném systému, jenže politici jsou adaptabilní a nejde si je v tomto smyslu tak lehko přelévat, navíc studenti věděli, že se jedná o test a pravděpodobně od začátku test pochopili čistě jen jako volbu ideálních poslanců, avšak volby do poslanecké sněmovny jsou v současnosti i podle návrhu pana Janečka také volbami vládními. O testu zkrátka řekl pan Janeček málo. Přitom jeho záporný hlas stojí za hlubší analýzu a může nadělat více škody než užitku, o čemž moc pan Janeček nechtěl mluvit.

Další věc je propojení volby do PsPČr se vznikem vlády. Jak jsem psal v minulém příspěvku, není to dobré pro většinový volební systém do této komory a zde mohu napsat, není to vhodné ani do voleb semiproporčních. Jak přesně říkal jeden host, naneštěstí zrovna extrémista z Reformy.cz, politický systém se zakonzervuje. Ve většinovém systému vše ovládnou dvě strany, v semiproporčním odhaduji buďto tři, jedna pravicová, jedna levicová a jedna středová, nebo čtyři, tedy dvě z jedné strany a dvě z druhé. Stane se tak z důvodu, že lidé chtějí volit podle toho, jaká z jejich volby vyplyne vláda. Nakonec tedy bude moct nestraník a malé strany do komory kandidovat, bude to ale především na papíře, ve skutečnosti moc možnost uspět mít nebude. A když ovládne těchto pár stran jednu komoru, ovládnou i druhou, tak jako je tomu u dvou komor většinového systému v Británii. Momentálně máme malé strany a nestraníky v senátu proto, že Senát není napojen na sestavení vlády a navíc komora poslanecká je v poměrném zastoupení, takže ani na Senát není žádný tlak pro stranickou hegemonii. Nicméně semiproporční volby by zavedli tři max. čtyři strany ve sněmovně a přenesli stejné do většinového senátu. Proto bych nechal volby do poslanecké sněmovny buďto poměrné s absolutní sílou preferenčního hlasu proti pořadí na kandidátce (nebo na kandidátce nechal pořadí náhodné a při shodném počtu preferenčních hlasů použil nějaký žebříček, který si strana udělala někde vedle) a nebo bych podpořil většinový či semiproporční systém s tím, že by se odděleně volil premiér v celostátním obvodu většinovou volbou a tak by zmizela nutnost volit do sněmovny jen pár stran a ještě více by vynikly osobnosti a malé strany a jejich diverzita a přitom by vládla tyto musela reflektovat a byla by silnou vládou nezatíženou koaličními problémy.
K semiproporčnímu systému mám ještě tu připomínku, že není demokratický. Nejsou v něm totiž oni dva kandidáti zvoleni většinou voličů ale nejsilnější skupinou, která většinu nutně nemusí přesáhnout. I pro semiproporční systém by se hodilo druhé kolo tak jako ve většinovém, do kterého by postoupily tři nebo čtyři kandidáti a z kterého by oni dva zvítězili.

Tolik k volebním systémům ale vraťme se ještě k Pozitivní evoluci. Pan Janeček krom změny volebního systému nijak víc alespoň náznakem nepodpořil aktivity pro podporu vývoje demokracie, mluvil o vývoji občanů, což je dobře ale označil je snad za jednodušší či menší problém, což je dle mne obrovský omyl. Změny systému může být lehká, ostatně jak ukázala sametová revoluce, nic méně náš vývoj a nárůst schopností systém obhospodařovat neroste tak lehce a rychle, pouze snad docela jistě. Dále se pan Janeček nedostatečně  vyjádřil k otázce referenda.

Nakonec celá akce pak působí spíše jako vymývárna mozku se snahou si získat co nejvíce stoupenců i když se to snažili sami moderátoři průběžně popírat, přitom to asi mysleli upřímně, ale pan Karel Janeček a celý jeho tým nedokážou vést debatu o věci samotné, nejradši by asi jen o tom, jak ji prosadit. Spousta lidí je jen omámena charakterem Karla Janečka ale věc nevidí v pořádném světle. Pan Karel Janeček postavil pozitivnost která vypadá částečně i jako redukce kritiky a sleduje, že to dělá nevědomky. Dále Karel Janeček na něco, co si říká pozitivní evoluce příliš často rozděluje svět na dva tábory, na zlojedy, zluhy a občany a všechno takto zjednodušuje. Lidé ho podporující pak často vše, jak tak koukám po reakcích na webových stránkách, youtube a facebooku, také vše zjednodušují. Vidí jen dva tábory, zásadně proti pozitivní evoluci a zásadně pro a nevidí důvody, proč jsou lidé proti, vidí je jen jako zapšklé zpátečníky, kteří nemají chuť současný stav řešit. Možná je to také proto, že jiné odpůrce pan Janeček nepředstavuje, pořád se jen ohrazuje proti naivitě ale o tu tu vůbec nejde a tím, že se neohrazuje proti věcným poznámkám které ve veřejnosti slyší ale na jeho akcích nemají šanci zaznít, tak své kritiky jako skupinu strašně shazuje.

Vrcholem všeho je však jeho nedávné spojení s extrémistou a spíše negativním než pozitivním nacistickým skinheadem panem Landou. Pan Janeček tak ukázal že kritické a racionální myšlení pro něj asi není pozitivním, že si radši zacpe uši a bude řvát co si on myslí, jen aby měl pravdu, protože on ví sám, co je pozitivní a konstruktivní a ostatní ať ho jen následují. Co potom na tom, že to vlastně myslí upřímně a dobře když má tento klasický psychologický problém? Jinak mne překvapilo, že pan Janeček neměl jako matematik žádné výhrady k číslům uváděnými jeho kolegy o počtu podporovatelů a šíření pozitivní evoluce. Za a) všichni fanoušci na facebooku už v současnosti nejsou fanoušky jeho iniciativy, za b) z toho průměru přátel spolu jeho fanoušci nějaké sdílí a zároveň jsou už podporovatelé iniciativy na facebooku z velké části sami mezi sebou přátelé. Můžeme ještě počítat duplicitní a falešné profily a lidi, kteří chtěli věc jen především sledovat. Je tam ale asi ještě více množin, které se kryjí a toto číslo alespoň z mé zkušenosti není nepodstatné.

Abyste měli také možnost shlédnout celou akci v Lucerně sami a nemuseli číst jen mou kritiku a abyste si mohli udělat vlastní názor, zde předávám odkaz na video z Lucerny z akce "pozitivní Praha".

A zde na rozhovor s Karlem Janečkem v časpisu Reflex.

Vážně upadá morálka?.

Osobně často slýchám slovní spojení morální krize, avšak nikdy jsem už neslyšel řádné racionální zdůvodnění, proč se jedná zrovna o krizi, proč se jedná o zhoršující se stav. Ono se o něj totiž nejspíše nejedná, ba co naopak, vývoj je spíše pozitivní. Ano přiznejme si, máme s morálkou a etikou problém. Ale on snad někdy nebyl? Ohlédnu-li se historií spatřují že byl a to někdy větších rozměrů a horších forem. Co proti tomu dnes stojí, že naše technické možnosti nám umožňují projevy těchto problémů ve zvětšené míře, to ale už není problém morálky, člověk z dob starších by se s našimi možnostmi choval možná ještě hůř. Ohlédněme se tedy historií společně, nejprve do minulosti blízké například u nás, byli jsme v komunistické totalitě, řada z nás byla poslušných ovšem ne morálních. Zde vypočítavá poslušnost či poslušnost ze strachu byla většinou v podstatě nemorální a k ní byli lidé za komunismu vychováváni. Vzpomeňme také na Stalinistický sovětský svaz. Že by tedy byla dříve větší morálka? Půjdeme dále, můžeme jít do období 1. - 2. světové války, řekl bych, že vzhledem k tomu, jaká se děla zvěrstva tak morálka obecně také nebyla ve společnosti nijak větší. Mezitím za První republiky už i Tomáš Baťa hovořil o jakési krizi morálky, která způsobuje všechny ostatní problémy. Půjdeme ještě zpět do absolutistických režimů a kupříkladu do viktoriánské Anglie. Často se hovoří o viktoriánské morálce, co je na ní ale morálního? Lidé skoro rozdělení do vrstev dělníků, obchodníků a šlechticů, kteří všichni měli jasná pravidla, která jim diktovala život, a to to dříve bylo ještě více a proto se vzbouřilo tolik romantiků. No můžeme jít ještě dále do minulosti, třeba do středověku a začátků novověku. Pokleslou morálkou tehdy byla značně postižena i instituce, která měla reprezentovat duchovnost, ba co víc, ne jen reprezentovat ale především šířit. Inkviziční procesy, stálé války, královské bratrovraždy a nevolnictví a obrovská "morálka" šířená strachem, že silnější či dav ti dá na frak, když uděláš něco, co se mu nelíbí (A ne vždy něco nemorálního) a i místo spirituálního učení často strašení. Když pak došlo na lámání chleba a jasnou potřebu morálního jednání, byla veškerá morálka ta tam. I sám pan Hus dával kázání o pokleslé morálce a lidé toto často sdílí, jakože to padne na dnešní dobu. Jistě, vazby jako rodina byli možná pevnější, nevím však, zda upřímnější. Ještě dále máme starověké otrokářské státy i když otrokářství vymizelo až po Válce Severu proti Jihu a i potom trvaly dlouho v USA rasistické tendence, které už jsou dnes jasně dosti odpadlé. Nemám tedy pocit, že by se morálka společnosti zhoršila, mám pocit, že se naopak zlepšila, zmizelo však velké pokrytectví o dodržování pravidel z naučení a ze strachu, lidé se od něho osvobodili, přirozeně totiž tíhli ke svobodě. Samozřejmě s tím uvolněním z pravidel hledají něco nového, co by dávalo jejich životu řád a morálku, tentokrát však nebudou nalézat věci vnější, ale vnitřní, lásku a mírumilovnost a tvořivost, která je k tomuto bude vést. Nevidím tedy krizi, coby zásadní vyvrcholení a dobu rozhodnutí a změny z nefunkčního dlouhodobě se hroutícího systému do jiného, protože to je krize, vidím dlouhodobější transformaci, jejíž každý okamžik budeme asi chápat jako zlomový, protože tak prostě momentální situace vnímáme a jen sem tam se těch pár výraznějších bodů najde (třeba světové války) ale obecně jde o něco plynulého v čem se jako zlomové body projevují již obsažené aspekty ve své fázi úplné naplnění své dílčí části příběhu vývoje. 2. světová válka, nástup Fašistů, Nacistů a ještě předtím Komunistů byli dílčí snahou o zavedení autority a pořádku u lidí a skupin, které svobodu v určité chvíli nezvládli a jednali z frustrace, zoufalství a averze. Už víme, že se této chyby máme vyvarovat a že se máme vyvíjet směrem větší svobody a přirozeného vývoje etiky u člověka jako u individuální bytosti a šíření tohoto vývoje mezi lidmi přirozenou cestou. Tento text píši především proto, abychom se vyhli chmurům a pesimistickému názorům na vývoj, který by mohl šířit znechucení a rezignaci, kteréžto věci by mohli vést opravdu k poklesu morálky nebo zpomalení jejího vývoje.
A ještě něco: Jakýsi čínský student prý řekl, že jsme zemí, kde není nic hanba, to jsem ovšem tedy rád, protože chyby nemají být hanba, neměli by jsme se soudit a možná jsme v něčem dál, než Číňané. Je jistě třeba pojmenovávat věci které se nám nelíbí a snažit se o vývoj ale není třeba soudit a více zavádět zpět do života hanbu.

Podpora Sametovému posvícení.

Nedávno jsem tak jako možná mnozí z Vás viděl v Hyde Parku, interaktivním pořadu České televize, hovořit paní Olgu Věru Cieslerovou o akci zvané Sametové posvícení a iniciativě Fór_um. Chtěl bych poděkovat všem zúčastněným, za to, co dělají pro naši demokracii a občanskou společnost, za tuto akci. Doufám v její zdar, že se mezi lidmi usadí a lidé ji budou pravidelně navštěvovat, že akce podpoří zájem o demokracii a naplňování občanství. Velmi souzním s paní Cieslerovou v jejích názorech a v činnosti vyjadřovat nesouhlas a i vlastní emoci, naštvanost, když už se objeví, kultivovaným obohacujícím a nedepresivním způsobem. myslím že podobné akce znamenají mnohé, protože povzbuzují lidi v angažovanosti v občanské společnosti i politice, protože rozvíjí diskuzi a zájem o politická témata. Jak často padalo v dotazech, nevěřím, že by zde v našem státě byl někdo, kdo by rezignoval zcela a jehož rezignace je nevratná a pokuď, jedná se o velmi malou skupinku lidí. Ano, jistá míra rezignace i frustrace a nechuti se do politiky zapojovat u nás je, ale není tak hluboká, aby se nemohla překonávat. Pokuď to tedy takto je, je už v podstatě jasná odpověď na otázku, zda-li má podobná akce smysl. Ano má, jen se možná stoprocentní úspěch neobjeví hned, je to však začátek a významná část delšího vývoje, kterému napomáhá. V takovou chvíli je právě jediné logické dělat toto. Pro toto všechno tuto iniciativu podporuji a za ní děkuji.

Proslov na SK-DE.cz, skutečná demokratizace, tedy vývoj občanů

V tomto článku přináším svůj projev, jenžto se hodlám přednést na setkání iniciativy SK-DE-cz. Ona iniciativa vlastně není iniciativou, kterou bych zrovna nějak moc podporoval, mluví o demokratizaci ale nerozumí jí, jejich iniciativa není dostatečně konstruktivní, chtějí měnit z frustrace a zoufalosti, rozdělují si svět na jednoduše řečeno na dobré, sebe a ty zlé, tedy jak říkají, ty "nahoře". Přesto však jsem se rozhodl řečnit právě před nimi, protože vím že jsou na cestě a snaží se najít směr, jsou to občané kteří projevují zájem něco dělat a právě před ty, kteří ještě takto tápou je třeba předstupovat, s těmi je třeba diskutovat a ukázat jim, že s nimi chceme jednat.

Zde je text samotného proslovu:

Dámy a pánové, drazí spoluobčané, slyšeli jsme dnes mnohé na téma demokratizace naší společnosti a státu. To na co bych však především rád upozornil je fakt, že opravdová demokratizace, to neznamená jen změnu volebních systémů, neznamená to jen třídenní revoluci na náměstí, neznamená to, že teď hned se něco výrazně změní, opravdová demokratizace znamená soustavný vývoj nás samých coby občanů odehrávající se každý den, každý rok po celou dobu existence našeho státu a ubírající se mnohdy nepochopenými cestami. Změna musí být v nás, né jen někde venku. Je třeba si jasně říci, jsem to já, já občan, na kom závisí stav tohoto státu, jakkoliv se mi ten stav nelíbí, jsem to já, kdo ho do něj nechal přijít a jsem to opět já, kdo může pro stát a spoluobčany něco udělat, kdo má možnost řešení hledat a nabízet. Prosté nadávání na ty tzv. „nahoře“, snaha svrhnout vládu a vše překopat sama nic neřeší. Neuchylujme se prosím k optice dvou znepřátelených táborů dobra a zla, toto je příznakem vývoje k extrémismu nikoliv k demokracii, je třeba jednat konstruktivně a nenechat se znechutit. Je třeba se opravdu začít angažovat. Je třeba pěstovat diskusi a nápaditost a je třeba jasně udržovat úroveň politické kultury, to se ale netýká jen těch, jak píšete „nahoře“, ale nás samých, protože politická kultura se odvíjí od nás, od občanů. Co naopak není třeba, je se strašit apokalyptickými vizemi a negativním vývojem. Já vidím vývoj veskrze pozitivní. Ano stále zde jsou problémy korupce, nedozrálosti v demokracii, nedokonalé morálky atd., ale nejsou to problémy, které by dříve nebyly, myslím, že byli i víc i když některé v jiné formě. Panika tedy není na místě. Není potřeba překotných změn v systému, je třeba, chopit se své příležitosti, abychom jako občané naplnili význam slova demokracie. Některé občanské aktivity jako nadační fond proti korupci, iniciativa inventura demokracie, projekt demagog.cz, kohovolit.eu či Sametové posvícení nebo i toto shromáždění, ukazují, že jsme na dobré cestě, sic to ještě není tolik vidět, sic je ještě potřeba větší zapojení občanů, sic je stále třeba šířit konstruktivní náladu a vyhýbat se náladě destruktivní a extrémistické. Krom toho se ale musíme přestat štítit opravdové oficiální politiky a stran, protože až tam je největší možnost něco měnit a angažovat se a tam se to po nás i žádá, i tato oficiální politika se odvíjí čistě z nás, z nás občanů. Samotné politické strany nejsou žádným zlem a byla by to opět nevyzrálá optika takto naše problémy chápat.

Strany jsou zde od sdružování lidí obdobného politického smýšlení, aby zde tyto ideje zrály a stejně tak samotné osobnosti, aby pomáhali dotvářet ucelenější programy, které jedinec sám nevymyslí, aby byly místem pro tvořivou spolupráci i soutěž idejí mezi nimi. Za ideálně nastavených pravidel, fungují, jak mají, a jsou prospěšné. Ano jsou zde možné problémy. Úpadek kvality stran se pozná podle tupých hesel bez dobře vypracovaných programů, soustředěnosti pouze na přežívání strany a volební úspěch nikoliv na úspěch pro občany. Nemocné strany se stávají záštitou politiků přeběhlíků, kteří by sami neuspěli. Mohou se stát hnízdištěm extrémismu nebo korupce. Toto však není problémem samotného stranického systému, ale toho, jak zdravé naše strany udržujeme a kolik se v nich angažujeme. Je třeba redefinovat si pravidla pro fungování politických stran, je třeba redefinovat si pravidla některých voleb. Důvodem, proč nevolíme schopné osobnosti se zdravými názory, ale není fakt existence politických stran, ale přiznejme si to občané, tím důvodem jsme my sami. Úplné zrušení politických stran rozhodně nepodporuji. Samospásná systémová řešení v demokracii neexistují a pokuď snad, tohle to není.  Možná prostě chcete zrušením stran zamezit vlivu kapitálové moci na propagandu kandidátů, kde je ale jistota, že se stejný problém nevyskytne u nestraníků?  Co je špatného na svobodném rozhodnutí občana kandidovat ve straně? Nestraníci mají u nás své možnosti v senátu a na komunální úrovni. Dobře, možná vám to přijde málo. Vím, že nejvíce vám asi jde o změnu voleb do poslanecké sněmovny. Jsem rozhodně minimálně pro možnost panašování a posílení účinků preferenčních hlasů, Jsem pro snahu volit opravdové osobnosti pro jejich názory a charakter. Pakliže chcete nestraníky do poslanecké sněmovny, tak k tomu nepotřebujete úplné zrušení politických stran. Můžete stejně tak podporovat většinový volební systém nebo průběžný bodovací, při kterém je ve sněmovně 200 poslanců s nejvíce body, na členství ve stranách nehledě, přičemž se však musí volit vláda přímo a zvlášť, nebo můžete podporovat vznik zcela nestranického senátu, abyste stranictví v poslanecké sněmovně alespoň kompenzovali. Sám se teoriemi o volebních a ústavních systémech zabývám.

 Na vašich stránkách jste volali po vládě odborníků, my zde ale máme demokracii a každý z nás občanů by měl mít možnost vybírat dle schopností vybíraných. Máme tu možnost nadále, tak ji využijme, nesnažme se tu prosím ale o zavedení nějaké systémové sofokracie a elitářské vlády intelektuálů, kteří dokážou být stejně rozhádaní a neschopní. Snažme se raději volit moudré přirozenou cestou, přece na toto máme.
Měli bychom více možností, kdybychom volili ministry přímo, to je myslím nápad hodný zamyšlení i když nese spoustu reálných problémů s kontinuitou vlády i jiné, pokuď ale opravdu myslíte vážně, že si chcete demokraticky vybírat do těchto funkcí schopné konkrétní osobnosti a že jste na to připraveni, toto je demokratická možnost, ke které byste mohli lidi povzbuzovat a po ní volat, kterou byste mohli zkoumat a hledat jak ji vymodelovat do co nejlepší formy, zkoumat její vlastnosti a vychytávat problémy.

Na vašem webu jsem četl Váš „otevřený dopis vládnoucí moci“. Píšete v něm mimo jiné „Chceme společnost, ve které veškerá moc, včetně medií, bude pod občanskou kontrolou…“ S tímto já rozhodně nesouzním, jsou totiž oblasti věcí, v kterých by měla zůstat soukromá práva a svoboda. Většina by neměla rozhodovat za svobodné jednotlivce ve všem. Demokratizace je kvalitativní změna, nikoliv kvantitativní, je i změnou od systému nepřímého k přímému, je transformací demokracie tam, kde už vládne. Není expanzí do odvětví, kde není potřeba. Takovým odvětvím jsou i média, naše teď nejsou sice zrovna nejzdravější, avšak jsou prostředkem komunikace a sdílení informací, jsou prostředkem svobody slova a vyjádření, bylo by to fašizujícím chováním, kdyby byla takto zničena všechna soukromá média. Byla by pošlapána různorodost médií a zprostředkování více úhlů pohledu. To jediné, kam by měla občanská kontrola médií sahat, je tam, kam už dnes sahat ze zákona může a to je aktivní kontrola dodržování práva v těchto médiích a potom neformální přirozený vliv při poptávání kvality. Pokuď se v rámci občanské společnosti chcete pokusit zavést nějaké demokratické a s čtenáři interaktivní médium, tak prosím, ten nápad je skvělý a konstruktivní, ale není třeba existující média znásilňovat.

Věřím, že společně a každý z nás zvlášť dokážeme utvářet náš stát k lepšímu a lépe využívat náš občanský demokratický systém, věřím, že budeme jako demokrati zrát a že to bude znát. Věřím ve Vás, že jste rozumní lidé kompetentní spravovat svou zemi a že dokážete své možnosti coby občanů sebevědomě přijmout s puncem pozitivní kreativity a tuto víru přeji i Vám. Kvůli této víře, byl tento projev přednesen.

... Po projevu je prostor k diskuzi

Výchova, přístup k dětem, přístup k lidem

Rád bych se podělil o několik rad pro přístup k dětem a jejich výchově, jak ji vidím. Myslím, že to má také blízko k tématu demokracie. Myslím že by se neměl dětský protest či jak se říká odmlouvání a rozčilování, kňourání atd apriori dítěti předkládat jako něco špatného. Je třeba dítěti dát možnost vyjádřit své emoce, respektovat je a ukázat mu, že nás zajímají, pokuď chceme, aby i on činil stejně. Neznamená to vůbec, že by měl rodič slevovat ze svých požadavků, neuzná-li jejich změnu sám za vhodnou. Znamená to snažit se vysvětlit, proč něco chci, proč je to v zájmu dítěte a méně trestat a odměňovat. Je dobré si dítě vyslechnout a dokázat slevit ve chvíli, kdy je to racionální, ukázat dítěti, že emoce které prožívá, i kdyby byli sebeiracionálnější a hloupější, i kdyby se mohlo zbláznit kvůli podle nás nepodstatné věci jsou emoce na které má právo a my je respektujeme. Nechceme dítě utěšit nebo jinak mu v této emoci bránit. Pakliže svou emoci vyjadřuje nevhodně, řvaním a zlobením, je třeba mu říci, že toto vyjádření je nám nepříjemné, že jsou i vyjádření lepší. Samozřejmě že je třeba, aby nakonec měl rodič to jasné slovo a právo veta, což má i když sám přistoupí na dohodu, protože vždy je to o tom, jestli on na ni přistoupí, takže i tak rozhoduje, ale to se odehraje víceméně přirozeně při tomto principu respektu k dítěti, které se stejnému učí od Vás, které si k vám a vašim požadavkům nakonec najde daleko bližší vztah. Chcete to trpělivost, dát tomu ten čas s dítětem takto jednat, pokuď jste v příliš hektické situaci a musíte se rozhodovat rychle a rychle rozhodnutí prosadit, tak prosím, ale je vhodné o tom s dítětem jednat i klidně později. A jelikož je toto o lidských vztazích a lidské komunikaci, tak proto myslím, že to má blízko k tématu demokracie, v níž je naslouchání i schopnost vyjádřit svůj názor a stát si za ním důležitým prvkem. Také souvisí s tématem rodiny a myslím, že se neříká ani dnes zcela nadarmo, že rodina je základem státu, když od rodiny se odvíjí tak jako tak všichni občané a od občanů demokracie.

Komentář k projevu pana Blažka na volebním kongresu ODS

Pan Blažek nedávno na kongresu ODS přednesl projev, jehož části především o demokratizaci a svobodě slova a o přístupu k médiím hodlám v tomto článku rozporovat.
Zde je prosím odkaz na video, ve kterém je projev pana Blažka zaznamenán, aby každý férově měl možnost vědět, na co reaguji a v jakém je to celku a abych nemusel stále citovat pana Blažka a vypisovat i jeho postoje. Tady je tedy odkaz: http://www.youtube.com/watch?v=pnPErrV-OHE&t=4m16s

Teď samotná kritika:

Pan Blažek říkal, že podpora demokracie, svobody a kapitalismu nemůžou jít jako přátelé ruku v ruce, ale oni naopak jdou a jsou taky tak dobří, jak každému z nich pomáhají oni dva kamarádi z trojice i když kapitalismus se tam trochu vymyká, zařaďme tam tedy zdraví kapitalismu, místo kapitalismu samotného. Demokratizace je kvalitativní změna demokracie, nikoliv rozšiřování rozhodování lidu do otázek rozhodování jedince, tudíž nevím, proč by demokratizace a liberalizace nemohli jít ruku v ruce, když se týkají něčeho jiného, nebo se dá říci naopak podporují a doplňují, což dovysvětlím.
 Kvalitativní změna demokracie znamená taková systémová změna, kdy už se lidu dává rozhodovat příměji o věcech, o kterých už beztak rozhodoval nepřímo (což mu odvazuje ruce v rozhodování a činí jej veřejně svobodnějším jako celek), jsou to změny přinášející nové nástroje, z hlediska společenského je demokratizace růst demokratů, demokratů voličů a demokratů politiků aby využívali tento systém lépe, s větším politickým rozhledem a uvažováním, s pozitivním přístupem vlastní iniciativy a angažovanosti.

Vím, že panu Blažkovi se nelíbí zpřimování demokracie a občanská společnost, ale pane Blažku právě to je pro dobrý vývoj demokracie potřeba, občanská společnost vyplňuje prostor nůžek mezi občany a politikou, občané musí být podporováni k myšlení a vyjadřování svých názorů a diskuzi a tím i ke svému vývoji. Samotný akt voleb je vyvrcholením toho, co občan dělal a jak smýšlel mezi volbami a angažovanost i nezastupujících jedinců v této době je právě pro vývoj důležitá. Panu Blažkovi se nelíbí vést diskuzi s různými skupinami a třeba menšinou prosazující nějaký názor, prý to kazí efektivitu vlády, ale to nesouhlasím, efektivitu vlády kazí jen špatná komunikace s těmito subjekty a s názory a jejich využívání a samotná neschopnost rozhodujících politiků atd. Dobrý demokrat si vyslechne mnoho názorů a až pak se rozhodne a není to porušování systému demokracie, nakonec je rozhodnutí vždy na tom zvoleném a je to dost o jeho kvalitách a jeho uvažování, pokuď tedy nevychází nic moc dobrého, stěžujme si na nekvality politiků, nás voličů a občanské společnosti, ale né na jejich výskyt samotný. Osobně klidně budu dělat reformy pomaleji a s diskuzí ale za to kvalitně, tak aby fungovaly a aby se nemusely desetkrát měnit, což nakonec dělá nejvíce problémů a zpomalení. V současnosti se dělají reformy nekvalitně, pomalu a bez diskuze. Pan Blažek by chtěl teď mít suverenitu vlády, aby teď mohl měnit, pan Blažek ale nemyslí na budoucnost, jak ODS sama propaguje. Kterak že nemyslí na budoucnost? Chce totiž sám mít teď hned pohodlí při svém vládnutí, místo snahy posunout demokracii někam dál a voliče, politiky a společnost nechat rozvíjet i za cenu nepohodlí a většího úsilí. Vytvořím klidně dvacet nekvalitních SunShineLaws, při snaze dobrat se umění tvoření dobrých zákonů vzešlých z diskuze, když se budu snažit podpořit demokracii. Pakliže udělám chybu, později ji napravím, to nevadí, musíme si dovolit dělat chyby a z nich se učit a nezavírat si kvůli nim cestu a možnost tvoření. Jít tendencí zpřetrhávání diskusí protože teď jsme z ní nedokázali vytěžit kvalitní zákon, je hloupé.

Co se týče podstaty SunShineLaws tak jak o nich pan Blažek mluví, zákony které zajišťují veřejný přístup k informacím nejsou vždy špatné, je třeba se podívat na konkrétní zákony, jestli je zveřejňování těch a oněch informací tak důležité například pro transparentnost atd. a nezasahují zbytečně do soukromí, dnes spíše vidíme tendence k jistému zbytečnému špehování například na internetu nebo coby součást projektu Eu zvaného Indect, ke konci projevu však sám pan Blažek těmto tendencím nadbíhá, když se vyjadřuje k internetovým médiím a komunikaci.

 Otevírání politických nůžek a jejich nevyplňování podporou aktivity občanské společnosti vede ke ztrátě kontaktu s politikou, to ke ztrátě důvěry v politiku a apatii a to k sílení extrémistických tendencí. Demokratizace chrání svobodu tím, že jde proti extrémistickým tendencím a třeba i nárůst volenosti komunistů je také dán malou mírou opravdové demokratizace.

 V otázce vyvážení práva na svobodu projevu a práva na ochranu osobnosti udělal pan Blažek zvláštní argumentační zkrat. Většinu času se vyjadřoval o reakcích a očerňování politiků v médiích ale náhle si pro příklad dobrého vyvážení skočil k případu rozsouzení focení polonahého příslušníka královské rodiny v Anglii. Zde za A) jde o porušení práva na soukromí nikoliv o problém se svobodou slova, za B) jde o příslušníka královské rodiny v Anglii, co jiného by čekal, než soud za 3 dny hotový, s přednostním vyřízením a možná trochou protekce?
Ne, ten vývoj by neměl být na straně právních restrikcí, ale politici by se měli naučit odolávat pomluvám a lidé pomalu s pomluvami a nadáváním přestávat, nikoliv ale z donucení ale z přirozeného vývoje. Sami politikové by si měli přestat nadávat a pomlouvat a tím vývoji nejlépe prospět. Pan Blažek si říká liberál ale patrně by chtěl zmenšovat svobodu slova i když jen deklaratorně říká že ne. Každopádně by se svoboda neměla omezovat, ale slovo kultivovat a politik by neměl fňukat a čekat, že budou ti, co ho pomlouvají honěni po soudech. Aby byl případ pomluvy nebo poškození osobnosti projednán a souzen dobře, musí být znát názor osoby pomlouvané, případný poškozený, musí dokázat, že šlo o poškození a je hloupé, aby toto za politiky obecně dělal stát, jelikož je to věc subjektivní. Politik by měl toto přecházet a prezident by měl v těchto otázkách udělovat milosti. Poslanec má imunitu na své výroky v poslanecké sněmovně také proto, aby nebyl souzen za svůj názor a jeho svobodnou formu vyjádření, proč by toto neměl mít i řadový občan, pokuď také chceme jeho svobodné vyjadřování v politice. Naštěstí u nás je to s těmi pomluvami, v pořádku a nikdo to moc nesoudí. Praxe funguje dobře. Nedobrý obraz politiky v našich médiích je také dílem těch, kdo mu dávají podněty, dílem nekalých praktik a politiků, navíc se vyskytují nekvalitní zprávy i v médiích (jako Haló noviny, nebo Fragmenty) které mají na svědomí dosti i samotní politici a ti, které podporují, proč nekritizuje tedy i je?

Doporučení novému prezidentovi

Dovolil jsem si sepsat několik doporučení rad a domněnek pro budoucího prezidenta ČR, ať jím bude kdokoliv, někdy se jedná o doporučení konkrétních kroků, jindy doporučení jen obecná.
1) Jelikož za základní tezi prezidentství chápu jeho funkci jako hlavy státu, tedy hlavy demokracie, považoval bych za příhodné kdyby i tento prezident podporoval růst úrovně demokratické společnosti u nás, kdyby se snažil opět přiblížit politiku občanům a opět stáhnout pomyslné politické nůžky (nikoliv sociální, to není tak jeho posláním, alespoň né ekonomickými prostředky) podporou občanské společnosti, podporou ozdravování politických stran, podporou lidí v zájmu o politiku a angažovanost v ní aby zmizela apatie a nadávání bez tvořivosti. Navrhuji aby tento prezident apeloval na ustavení zvyku pravidelného velkého veřejného setkávání vlády a prezidenta s občanskou společností ve velké diskuzi, aby sám tuto akci napoprvé sjednal a čekal, jak výzvu přijme vláda. Takováto fóra by se mohla konat minimálně každé dva měsíce jeden až dva dny v kuse. Prezident musí být především pojítkem pro tuto formu komunikace a setkávání a neměl by ji prvotně zneužívat ke zvýšení svého vlivu ale k pomoci politice, demokracii a vládě.
2) Měl by přijmout svojí roli coby prezidenta členské země EU, tak aby jsme lépe vedli dialog co v EU chceme a co chtějí v EU ostatní a co chtějí v EU naši obyvatelé. Může samozřejmě zaujímat různé postoje v evropských otázkách, můře být pro integraci, proti integraci, pro pomoc tam a onde či ne, může zdůrazňovat nutnost větší podpory zásad subsidiarity atd ale to co by především měl být, je inteligentním a tvůrčím partnerem ostatním členům EU, aby jakékoliv jeho ideové směřování směrem k EU bylo opravdové né jen populistické a aby dokázal vést věcnou diskuzi se svými partnery, aby dokázal dát svému směřování profesionalitu a čistotu jednání. Měl by se ať už je jeho ideové směřování vůči EU jakékoliv, pokusit přiblížit lid této otázce a samozřejmě nejenom svému úhlu pohledu, ale tak, aby lidé se o věc zajímali, diskutovali o ní, aby nebyli odtažení od dění v EU, aby se k věci sami mohli postavit.
3) Prezident by se měl věnovat otázce soužití většinového a romského etnika na našem území nebo i s přesahem dále, pro problém soužití samotný a i pro jeho odraz v demokracii naší společnosti aby si jej nebrali do úst skupiny extrémistů či populistů a aby samotný špatný stav této otázky nepřiléval celkovému společenskému stavu negativní pnutí a jeho projevení v demokratickém a politickém projevu společnosti. Prezident by měl dávat většinovému občanstvu i občanstvu romskému najevo, že ho tato otázka a napravení vztahu mezi těmito skupinami, etniky zajímá, že ho zajímají samotní občané každého etnika. Mohl by proto sám vyrážet do míst kde je toto pnutí největší a i do romských rodin a společenství samotných.
4) Ať už dojde k předčasným volbám do poslanecké sněmovny či ne a volby budou ve standardním termínu,  neměl by prezident jmenovat vládu spolu s komunistickou stranou, avšak to samotné by nestačilo, pokuď by totiž komunisté opravdu mnoho uspěli v parlamentních volbách, musel by se snažit o to více jinou jmenovanou vládu podporovat v takovém duchu, aby nepřinášela další znechucení z politiky, aby toto období tendence komunistické strany překonalo a vrátilo minimálně do starých mezí, jinak bychom se mohli dočkat ještě větší vlny nástupu popularity komunistů po skončení té příští vlády. Není to tedy jenom o tom, aby prezident nejmenoval vládu s komunisty, ale aby se snažil zabránit dalšímu nárůstu jejich preferencí, aby ti co už komunisty volili ze znechucení ještě dále nepřibývali ale naopak aby se jejich řady zmenšovali. Z tohoto důvodu bude mít příští vláda a věřím že to bude vláda bez Komunistické strany Čech a Moravy, velikou odpovědnost za naši republiku.
5) Prezident by měl podporovat vzdělanost, vědu a výzkum. Podle statistik a výzkumů po Evropě jsme stát s nejmenším zájmem mezi občany o tato odvětví a přitom máme velmi dobrý vědecký potenciál. Současně by měl prezident podporovat kulturu obecně a umění a možná by si měl vzít spolupracovníka dramatika, který prezidentovi pomůže v tom, co prezident Havel zvládal jako dramatik sám.

Proč nezakazovat komunistickou stranu, proč v KSČM nejsou komunisté

V poslední době se setkáváme s tendencemi prosazovat zákaz působení a existence Komunistické strany Čech a Moravy. Je pravda, že současná komunistická strana má ještě charakter strany extrémistické se silným stalinistickým křídlem, která nedbá na své vlastní stanovy, které tato staronová strana musela upravit aby oficiálně extrémistickou stranou nebyla. Já jako demokrat se ptám, jestli by to prospělo naší demokracii, jí zakázat, jestli by to bylo demokratické. Demokracie je o volbě lidí, proto říkám, přijměme antidemokratické smýšlení v hlavách komunistů, né však antidemokratické chování a zachovávejme i tak do jistých mezí svobodu slova. Snažit se prosadit stranu nedostatečně demokratickou je chybou, ale respektujme vůli lidu, pakliže chce lid udělat chybu, má na to právo, z chyb se učí, bylo by pošetilé snažit se znemožňovat dělání chyb, byla by to z jistého hlediska snaha zabránit rozvoji a vývoji. S komunistickou stranou máme navíc takto celkem jasný indikátor nárůstu extrémistických tendencí a odvrácení od klasické politiky, než vždy, když by jsme takové strany zakazovali a pak takové tendence museli hůře odhadovat. Pro zlepšení demokracie ve společnosti musíme pracovat s pozitivním působením, nikoliv zákazy, zákaz je jen vodou na mlýn extrémistům. Jistě zákazem takoví lidé ztratí spoustu možností šíření se, ale když už se rozšíří, není to tak jasně viditelné a udělali by jsme si težce uchopitelného nepřítele, který o to více může říci, že s námi není na jedné lodi ale proti nám. Takhle je komunistická strana v pozici, kdy je zavázána chovat se v rámci demokracie a my jí to můžeme dávat dnes a denně znát a i když jsou tito extrémisté viditelnější, naše reakce na ně díky tomu taky, což je účinnější než zákaz a odliv komunistů jinam. Lepší vést boj otevřeně než vyhnat soupeře z ringu a pak si to s ním rozdávat v potemnělé uličce, natož aby jsme soupeře nejenom vyhnali z ringu ale pak i zapomněli že existuje nebo se kvůli tomu, že je to jednoduší snažili zapomenout a přivřít oči a nechali se jím v oné uličce přepadnout nečekaně zezadu. KSČM sice provedla teoretickou očistu od bývalé KSČ ale jen tak formálně, aby se neřeklo, že to neudělala, ale to je málo. V Hlavách a přístupu a způsobech členů KSČM se to staré pořád drží a očista nebyla dostatečně znatelná, stále je to jen, když někdo řekne, že jsou nedemokratickou stranou, začnou říkat, ale my jsme se očistili už dávno, jen se tak brání, říkám ale ne, svou demokratičnost by měl každý politik potvrzovat v každé chvíli, aby bylo v každé chvíli znát že stojí za demokracií a právem a to znovu a znovu a né jen připímanat nějakouomluvu, když už to po mě někdo moc chce, o to více to platí o komunistické straně, aby si získala důvěru. KSČM by musela autenticky stále dokola kritizovat staré pořádky komunistické ideologie a zřízení, také dnešní zřízení čínské, severokorejské a kubánské z vlastní iniciativy aby ukázala lepší komunismus, to ale nedělá, jen se na výzvu brání, jen se snaží nevypadat nedemokraticky, nikoliv být demokratickou stranou a prosazovat demokracii....Co se samotného komunismu týče, je to velmi široký pojem avšak dnes z něj známe především marxisticko-leninixtickou (dále stalinistickou a maoistickou) odnož a a často jakobychom i jiné významy toho slova neznali. Je tu ten problém, že Marxismus a všechny odnože vyrostly v podhoubí extrémismu a idealistického dualismu o třídním boji a problému venku mimo nás, vyrostl ze zoufalosti a proto připomínat, že komunismus je položen na tak ušlechtilých základech, jako je u komunismu solidarita a sdílení nestačí, zvlášť u strany, která se hlásí k učení onoho jistého pana Marxe, dokuď se neoprostí od pozice a rétoriky zoufálka a bojovníka proti neduhům světa. Jistě základní myšlenka kolektivního vlastnictví a nevlastnictví je pěkná, vyžaduje ale spíše osobní rozvoj jedince v takovém vztahu žijícím než nařízené a postupné prosazování shora. Kapitalismu, tedy řeknme tržní liberalismus dává každému jedinci svobodu ve svém ekonomickém chování a tak si může každý dobrovolně odejít do nějakého sdružení z kolektivním vlastnictvím a vyzkoušet si tam žít. Není ale vhodné toto prosazovat státem. Za prvé je to moc velká změna než aby ji mohla většina nutit menšině demokracíí, a tento model nedává lidem svobodu v jejich životě, když stát řící, co se má vyrobit a zamezuje volnosti práce a tvoření. Ve státní komunismu nepatří vše všem nebo nic nikomu, ža by každý používal, co zrovna potřebuje, ve státním komunismu vše patří státu a lidem nic, to znamená v lepším případě většině ale v horším různým papalášům a vrcholným rádopilitikům. Kdysi existovala idea nazývaná utopický socialismus. Ta prosazovala proměnu řádu a tvoření kolektivismu a svobody materie přes dobrovolnictví, přes ony dříve zmíněné spolky. Marx je považoval za naivní, já je ale považuji stále za realističtější než Marxe, který chtěl onoho stavu docílit násilí, revolucí, skrze stát a politiku, která je přeci už samo o sobě plná mocenských bojů. Pokuď je něco naivní, pak právě Marxova cesta. Proto komunismus moc nepatří do politiky i když tam patří komunisté smýšlením a lidé úspěšně praktikující komunismus sami na sobě dobrovolně, ale dá se předpokládat, že takový člověk bude úspěšněji toto šířit mimo politiku v normálním občanském životě s oslovováním lidí a veřejnosti avšak bez politiky, takový člověk by však byl již velmi vyzrálý a to dosti i po duchovní stránce, takže právě to hlavní co by dělal, ať už by se k politice vyjadřoval nebo v ní přímo viditelněji působil, by byla kritika nedodržování práva, byla by to kritika nedemokratičnosti a kritika i dnešní současné komunistické strany, totality čínské a zvláště pak severokorejské a kubánské. Takový člověk by nebyl radikál, nesnažil by se celý komunismus protlačit přes stát, nechtěl rychlou změnu a respektoval pomalé zrání lidí, on byl pravým komunistou podle jádra myšlenky bez toho jak vznikla, tedy ze zoufalství a mesiášského komplexu, naopak těmi zoufalci s mesiášským komplexem je většina komunistů v KSČM ale i jiní totalitní politikové, extrémisticky smýšlející lidé, smýšlející v rámci duality bídáků a dobráků a boje mezi nimi. Proto zde nejsou nebo nevidím komunisty toho idealistického jádra myšlenky, vidím jen komunisty toho agresivního obalu, té atmosféry, ze které komunismus vznikl. Těch komunistů jádra na světě neexistuje asi nijak moc a je velmi přepokládatelné, že komunisté obalu a atmosféry budou převládat a že se lehko poznají a že tam budou převládat ještě teď lehko, kdy se takový postoj lehko šíří i když i ten pozitivní by měl jistou sílu, kdyby se vyskytl. Proto všechno myslím, pokuď vás oslovila kdy myšlenka komunismu a její jádro, hledejte ho ve sféře dobrovolné praxe spíše než v politice, on se tam sám pro své jádro a praxi, když bude opravdový, stejně moc nepohrne, bude chtít zůstat u přirozenějšího šíření, kam patří.

Evropská unie a amatérská federalizace shora

Jednou z otázek, které by se měl prezident jakékoliv evropské země věnovat je Evropská unie. Měli by jsme se této otázce věnovat otevřeně ve veřejnosti, kriticky ale i konstruktivně, bez černobílého vidění, jen nenadávat, protože víme, že to jsme my, my občané, kdo nechal Unii přivést do toho stavu v jakém je teď a zas jsme to my, kdo s tím může něco dělat. Nedávno přednesl pan José Barrosso výroční zprávu o vývoji evropské unie, z pohledu mého byla plná kladů a záporů. Vyzval v ní mimo jiné k větší a širší diskuzi ve veřejnosti, kam by měla Evropská unie směřovat, ptám se sice, proč se dostatečně o takovou diskuzi nezasadil dostatečně již dříve, nuže je to později a málo, ale alespoň něco, na Nás teď je tuto diskuzi opravdu vést a na panu Barrossovi taktéž. Dále ve své zprávě mluvil o hlubší integraci Evropy a jistých krocích ke sjednocování s důrazem na to, že Evropská unie nesmí v těchto kocích připustit pochybnosti. Co to ale je, ptám se. Jak nesmí připustit pochybnosti? Chce zde snad opravdu pan Barrosso vést diskuzi i s připuštěnými pochybnostmi nebo chce tvořit federaci shora a bez jakýchkoliv vyjádřených na veřejnosti znatelných pochybností? Ano, už jsem u té federalizace shora, sám ač jsem pro federaci nejsem příznivcem současného vedení EU a její politiky. Pan Barrosso s panem Rumpoiem prozatím neprokázali, že by dokázali federaci tvořit jinak, než shora a to je špatně, to není dobré. Federalizace totiž neznamená jen sjednocení pravomocí a koordinaci výkonné moci, neznamená to jen změnu systémů, znamená to především změnu společenskou, změnu neformální. Současná EU už teď není dobrým základem pro federaci a předtím, než se budou zavádět změny typu zřizování bankovní unie nebo dokonce do budoucna od pana Barrossa očekávané sjednocení armády je třeba vyřešit to, co je základním problémem současné unie. Je zde třeba podporovat demokratizaci unie, přiblížit unii občanovi, více ho o unii informovat, vzbudit jeho zájem se na unii podílet, zajímat se o jeho názor, je třeba zprůhlednit a zjednodušit složité koncepty a už konečně přejmenovat, dát různá jména institucím: "Rada evropské unie" "Evropská rada" a "Rada evropských ministrů" a pod EU nespadající "Rada Evropy". Už z tak hloupě nastavených názvů je patrné, že se představitelé Evrospké unie málo zabývají otázkou jejího vztahu k občanovi a naopak. Před federalizováním a průběžně s ním je třeba řešit tyto problémy a nikdy si pošetile nemyslet, že už jsme v cíli cesty. Pouze a technicky federalizovat bez přibližování se občanovi, bez společenské demokratizace EU je cestou zničení Evropské unie, která při takovém postupu ztratí svou legitimitu, proto se bojím, aby Herman Van Rumpoi a pan José Barrosso Evropské unii více neuškodili než pomohli, koneckonců jak doposavaď přispěli k neformální společenské demokratizaci EU? Nijak moc, pan Van Rumpoi zastává funkci, které se neoficiálně říká prezident EU, jaký je to ale prezident a demokrat, jaký je to federacetvůrce, státotvůrce, když při vyslovení jeho jména v ulicích ani většina lidí neví o koho se jedná a ti kdo vědí, vědí většinou jen to málo, jakou zastává funkci, z které země je a že podporuje federalizaci, toť vše a víc je pan záhadný neznámý. Informace o dění v institucích evropské unie a činech a slovech politiků Evropské unie se těžko shání, samotné tiskové a informační oddělení EU a jeho stránky na internetu za moc nestojí, navíc je toho spousta jen v omezeném množství jazyků a neexistuje žádné pořádnější celoevropské médium ani znatelnější obraz informovanosti o EU v klasických médiích, Myslím tedy, že federalizace nepatří do rukou takovým lidem. Buďme prosím konstruktivní a snažme se volit do parlamentu EU takové osobnosti, které problémům federalizace rozumějí, volme pravé demokraty. Snahu celý projekt evropské unie zahodit mi přijde jako hloupé utíkání od problémů, nejenom, že federace přináší mnoho kladů a nemusí tolik brát při dobré míře subsidiarity a lokální samosprávy ale také pokuď budeme takto jen utíkat před úkoly, které jsme si dali, před projekty, které jsme začali, nikdy nic nedoděláme a nikdy se obdobné tvořit nenaučíme. Berme stavění evropské unie jako výzvu, jako výzvu ke společné demokratizaci a učení se demokratizovat. Rozviřme teď diskuzi o směřování EU, aby jsme si jasně stanovili body a plán změn do budoucna a tyto naplňovali, protože to je odpovědnější a přímější cesta. Je pravdou, že i pan Barrosso se ve své zprávě zmiňoval o nutnosti demokratizace, dle mne ale málo, toto téma bylo až příliš upozaděno tlakem na téma systémové federalizace a nepřípustnosti pochybností, se kterou nesouhlasím, nakonec ani ta výzva k diskuzi moc z projevu nezabrala, ale alespoň něco, pojďme tedy, diskutujme a dejme my právě této výzvě její význam, když jí neumějí vytáhnout ti, co vyzývají, vytáhněme si jí sami.  EU vlastně není demokratická, neboť lidé aktivně a cíleně nevládnou a tak demokratický systém EU produkuje jen "pasivní elektokratický demokratismus". Nadruhou stranu to nečiní EU špatnou a EU rozhodně není jen byrokratický moloch, jak se nám snaží namluvit spousta vymlouvajících se politiků. EU by pomohli tyto tří věci: Lepší systém informování veřejnosti, návštěvy občanů prezidentem EU a v neposlední řadě reorganizace struktury, k posílení role parlamentu s dvěma komorami nad Radou EU a Evropskou radou. Mohli by jsme mít systém parlamentu obdobný systému USA, tedy jednu komoru se zastoupením státu poměrným k počtu jeho obyvatel a druhou se zastoupením jednoho či dvou zástupců za každý stát. V té první jmenované by pak na rozdíl od USA měl být volební systém poměrný (personálně přímý) a ve druhé většinový, na rozdíl od USA, kde mají volební systém většinový obě. Komory by měli být rovnocenné, jako jsou v USA. Druhá komora by jistě přitáhla více voličů. Později by vláda vzešlá z parlamentu s důvěrou parlamentu a rady mohla nahradit Komisi EU. Kdyby vycházela z většinově volené komory, byl by konflikt pro voliče. volit s ohledem na stranu a její možnou vládu nebo na osobnost v jeho konkrétním státě a navíc by se systém více zvětšinověl, kdyby z poměrně volené, vláda by měla problém s většinově volenou komorou, do kterou by jí uprostřed období lidé volili vzdorné zástupce a také problém sama se sebou a kontinuitou koalice. Nevím, jak by mohla vláda vycházet z obojího. Také by mohl být přímo volený výkonný prezident jako v USA, ale to by vedlo k většinovějšímu klimatu politiky, což by se podepsalo možná dost i na poměrně volené komoře, ale snad by to vyvažovali státní jednotlivé vlády, které by mohli být volené poměrným systémem, nebo vycházet z poměrně volené parlamentní komory.

Extrémismus v České republice

Pokuď člověk sleduje politické dění v České republice více zeširoka, stále dokola naráží na jeden poznatek, a totiž že extrémismus je čím dál výraznější. Při každé krizi se vždy vynořovali na povrch a světlo světa masy a haldy extrémistů a současné dění není výjimkou. Jistě je tento fakt logickým důsledkem zvýšené zoufalosti lidí avšak zde je znát navíc fakt, že současné politické vedení není schopno jít proti těmto tendencím nevědomě, kdy podporuje ztrátu víry v demokracii a shazuje jejich víru v to, že by mohly kompetentně rozhodovat a tím i jejich ochotu tak rozhodovat nebo svou politickou činností, kterou znechucují občany a prohlášeními typu, že demonstrovala lůza, které by demokrat nevypustil i když ví, že intelektuální hodnota demonstrace byla skoro nulová a nekonstruktivní, ale i vědomě, kdy jdou přímo populisticky k získávání extrémistických a jednoduchých hlasů, příkladem budiž rétorika boje s nepřizpůsobivými nejvíce koncentrovaná v Ústeckém kraji před krajskými volbami a pak je zde případ naprosto enormní podpory extrémismu z řad nejvyšších. Vypadá to, jakoby Klaus trpěl rozdvojením osobnosti, nebo se jen dokonale přetvařoval.  Je zvláštní, že tento člověk v projevu k výročí 28. října je schopný říci toto: "Nedejme si vnutit představu, že je naše domácí politika tak špatná, že musí přijít různá nedemokratická hnutí, občanské „výzvy“, či „osvícení jedinci“, aby naši zemi vedli a řídili. Bez demokratické politiky to není možné." dále toto: "Zkusme si navzájem dodat odvahy – ale nikoli k tomu, abychom co nejhlasitěji křičeli, co nejurážlivěji napadali druhé, co nejopovržlivěji se vyjadřovali o vlastní zemi. Dodejme si odvahy, abychom ukázali, že jsme schopni své problémy řešit." a ještě tohle:"Předpokladem k tomu je pravdivě porozumět situaci, v níž se nacházíme. Dívat se na ni bez přehnaného pesimismu a malověrnosti, ale i bez růžových brýlí. Zejména však bez lhostejnosti a rezignace, které ničemu nepomohou. Přestaňme svůj dnešek pouze hanit, pomlouvat a shazovat. Nepřistupujme na módní klišé, že čím nemilosrdněji všechno kritizujeme, tím se sami stáváme lepšími." když právě tento pan Klaus je člověkem natolik na všechny útočící a nekonstruktivní, když jeho kancléř píše články o tom, že Satan je mezi námi a Havel mu sloužil, když tento prezident podporuje novináře, který sepisuje seznamy pravdoláskařů, rozuměj těch, kteří nejdou s Klausem ale naopak, novináře, který je schopný za vším vidět židovské spiknutí. Ono i sám Klaus v tom samém projevu, ve kterém varoval před nadáváním a kritikou bez konstruktivnosti se toho samého víceméně v ostatních otázkách dopustil, jen zkritizoval a strašil lobisty a ekology, takovým konkrétním věcem se věnoval, ale co dělat konkrétněji konstruktivního třeba vzhledem k Eu, to neřekl. Ano je to ten prezident, který má tak blízko k panu Bátorovi a podobným rádoby národovcům z D.O.S.T.u. Extrémismus se tedy prosazuje a prosakuje společností všemožně a leckde, je důležité si objasnit, jak extrémista uvažuje. Dle extrémisty jsou zde dva jasné tábory, on a jeho parta, ti dobří kteří musí jít spolu s nevědomou masou a působit na ně svým konspiračně teoretickým a odporovým osvícením a v druhém táboře ti všichni ostatní, kteří způsobili dnešní marasmus, napojení na tajné spolky a snažící se jejich čisté řady infiltrovat. Často má jednu základní ušlechtilou myšlenku a totiž lepšího člověka, rozdíl však extrémisty a konstruktivního idealisty je právě v té dualitě vnímání skupin lidí, v přístupu a v tom, že změnit se musí hlavně ti druzí, musí nám přestat ubližovat, přitom idealista mluví o změně každého z nás a hlavně prvně u sebe a nikomu změnu nevnucuje, nikoho nehaní, nikdo není absolutním nepřítelem, který by stvořil jeho problémy, ale on sám má možnost věci měnit a sám se na stavu podílí.. Jistě jsou určité problémy, které extrémisté reflektují reálné, jako třeba problém soužití Českého a Romského etnika anebo problém s bankami a jejich hospodařením a s celým vadným bankovním systémem a podobné, nenechme si však namluvit, že jsou to věci a problémy jednostranné m a že za vším stojí spiknutí, nebojme se přesto mluvit o bankovní krizi a kritizovat tento systém, i když se toho častějic hytají extrémisté, kteří k tomu přidávají obal nenávisti. Přesto se neštiťme a buďme trpěliví a běžme proti tomuto proudu s konstruktivismem a dobrou náladou a začínejme změnami právě u sebe.

Starý novoroční projev občana České republiky

Předkládám sem dnes třičtvrtě roku starý novoroční projev který jsem psal na přelomu roku 2011 a 2012. Myslím že je stále aktuální, koneckonců je to proslov právě pro tento rok, který ještě trvá, i když bych jej dnes zpětně mnoho opravil a doufám vylepšil.

Vážení a milý spoluobčané a spoluobčanky rád bych vám poděkoval za příjemné chvíle strávené s vámi v uplynulém roce 2011 jenž byl z hlediska naší vnitrostátní ale i světové politiky rokem neklidným, hektickým, rokem v němž se jen stěží udržovali či zlehka rozpadli zavedené systémy, ale také rokem uvědomění kdy jsme opravdu uzřeli že už není možné takto pokračovat dále a je opravdu třeba s naší společností a naší politikou něco zásadního dělat.
Taktéž vás srdečně vítám v novém roce 2012 v roce změny a naší vlastní volby.
Již po celém světě můžeme sledovat různé více či méně revoluční dění a ač u nás zatím panuje pro nás již typický klid před bouří ani my se změnám nevyhneme a byla by to pošetilost se jim vyhýbat. Nutnost těchto změn pramení z potřeby řešit nedostatky starých uspořádání, které již dnes vyústili v globální krizi. Za tyto nedostatky můžeme považovat například kladení nízké míry osobní odpovědnosti na bedra našich zvolených zástupců, nedostatečné oddělení politického a podnikatelského sektoru, ale i jiné skutečnosti, jež jsou v rozporu se zdravou a všeobecně prospěšnou formou demokracie. Tak jako jsme v tomto ohledu národem poněkud opožděným tak, myslím, jsme také národem mírumilovným a věřím a doufám, že se námi prováděné změny budou nést v duchu míru a konstruktivní tvořivosti. Co je zcela jisté. je fakt, že co si uděláme, to budeme mít a jakou cestu zvolíme, tou se budeme ubírat. Proto vyzývám všechny občany České republiky ke společnému úsilí o zdokonalení našeho státu a k pokračování díla, jež jsme nechali až příliš brzy nedokončené. Dnešní krize však není krizí jen naší země ale krizí v podstatě globální a proto k tomuto také tak přistupujme. Je zcela jisté, že se nemůžeme izolovat od problémů okolí o to spíše od problémů Evropské Unie, jejímiž jsme členy. V našem národním zájmu je pomáhat evropské unii a nadále ji rozvíjet a podpořit její úsilí o udržení a rozvoj eurozóny protože jakou máme jinak šanci současnou krizi ustát? Vystupme tedy z pozice evropského kašpárka a začněme jednat v rámci Evropské unie konstruktivně a tak, jak bychom chtěli, aby se chovala i ona k nám. Nemyslím tím nekriticky ale zcela jistě zas tvořivě. Bude li to v naší moci, udržujme i také jinou zahraniční spolupráci, protože stojíme na prahu změn celosvětových.
Rád bych také připomenul nedávnou smrt našeho bývalého prezidenta Václava Havla, člověka, jenž nám může být v našem dnešním snažení vzorem. Velice dobře okomentoval tuto událost jeho přítel Dalajláma slovy: „Nejlepším způsobem, jak vyjádřit úctu památce Václava Havla je, co nejlépe pracovat na budování světa, kde vládne spravedlnost a mír.“
Právě v tomto tkví ona slova o Pravdě a Lásce, která se dnes ať už záměrně či nezáměrně vykládala jako jakási ideologie a následně byla znevažována a očerňována.
Přeji tedy mnoho štěstí jak v životě osobním tak v životě občanském a občanském snažení občanům České republiky i ostatních zemí celého světa.
Martin B. P. P. Pavlíček – občan České republiky

"Atentát" na prezidenta

Celkem nedávno jsme byli svědky jednoho v demokratickém státě celkem závažného incidentu a totiž údajného atentátu na prezidenta ČR v Chrastavě a jeho neméně závažného pokračování. Jistě se s většinou obyvatel shodneme na faktu, že ač jen jakoatentát, byl čin onoho střelce velmi nezodpovědným a hloupým gestem. Nebyl to však atentát, jak se i později snažil pan Klaus o incidentu mluvit, podávajíce vše tak, že jsou zde jen dvě skupiny lidí, ti co to s klidem označí za atentát a nerýpou se v tom a ti, kdo onen čin schvalují. Jistě se taková rétorika panu Klausovi takticky hodí, nicméně je to rétorika falešná. Čin jakoatentátníka, byla hloupou a agresivní formou demonstrace, né snad jak říkal odporu proti trápení lidu a neschopnosti vládnout ale spíše demonstrací vlastní zoufalosti a stavu demokracie ve společnosti a u jedince samotného, jistě to ale nebyl atentát, protože atentát je čin s úmyslem usmrcení a přirovnávání tohoto k vyloupení banky s falešnou pistolí je hloupé, při loupežném přepadení se zbraň využívá jako zastrašovací vyjednávací prostředek, přičemž v takovém smyslu vůči prezidentovi využita nebyla. Zajímavější jsou však reakce samotného pana Klause a jeho blízkých spolupracovníků. Pan Klaus nejenom že zde staví onu absolutní dualitu těch co čin schvalují a těch co ho mají za atentát, ale dokonce neváhá a o to více jeho spolupracovníci ještě v otevřenější formě neváhají obviňovat z celé věci štvavé kritiky, často ještě kritiky samotného Klause, kteří podněcují dnešní stav společnosti. V jednom se s Klausem shodneme, onen čin hodně vypovídá o stavu naší společnosti, dále už se jaksi rozcházíme. Pan prezident totiž jaksi zapomíná připomenout, že to on je do velké míry odpovědný za dnešní stav společnosti, že to tedy možná cosi vypovídá i o jeho práci, že málo podporuje zdravou demokratickou společnost nebo jí možná ještě spíše rozkládá a svou nepřímou podporou extrémistů, přesto, že nechává tu nejšpinavější práci na pana Jakla a Hájka spolu s prý geniálním pisálkem seznamu Kalusových nepřátel pravdoláskařů A. B. Bartošem a veřejnost tak otevřeně jeho taktické sbírání hlasů extrémistů nevidí. Panu Klausovi by prospělo, kdyby se zamyslel, kam to se svým politickým působením dotáhal a byl rád, že to teď vidí a že to nebyla pravá pistole ale jen AirSoftová a to by mohl, aniž by čin samotný schvaloval. Toto však neodpovídá jeho povaze. Jedna však faktická poznámka na konec. Onen střelec je nejspíše přítelem či spolupracovníkem komunisty pana Dolejše, s nímž má vyvedenou fotografii v né zrovna formálním stylu.

O Prezidenství

V dnešní době přímé prezidentské volby nás možná častěji než dříve napadá otázka, kdo a k čemu je vlastně ten prezident? Často se setkávám s reakcí, že u nás v České republice s naší ústavou je jen jakýmsi kladečem věnců a nevýznamnou postavou s malým vlivem. Dovoluji si však s tímto polemizovat a říci, že právě u nás v České republice má prezident velký význam a roli o to silnější možná právě díky málu faktických pravomocí.
Prezident by měl být svící, ze které září duch demokracie a osvětluje ostatní aby jim pomáhal nalézt demokratického ducha a jeho světlo v sobě ak tomu je inspiroval. :)Funkce prezidenta není příliš ústavně definovaná a už rozhodně né skrze ony výše zmíněné pravomoce, je v ní však psáno, "Prezident je hlavou státu." a být hlavou státu znamená být především hlavou demokracie a toho všeho co k ní patří. Prezident není loutka, ani panáček ani jen kladeč věnců, prezident je zrovna především tím, kým je, kdo jím je, Prezidentská funkce je tedy možností daného občana, přinést do politiky sám sebe, posadit svou hlavu na krk státu. Hlava vidí a slyší, naslouchá a pozoruje, hlava komunikuje navenek a s tělem, přes ní se vede spousta komunikace mezi různými částmi těla, hlava hledá smysl věcí, má rozhled. Taková hlava má spoustu možností jak se ke své práci postavit a výsadní postavení ze kterého ji vždy bude slyšet. Hlava má také sou tvář, tvář kterou propůjčuje tělu :) Prezident by měl být aktivním podpůrcem demokracie, který sám vyzývá lidi k většímu zapojení na rozhodování o jejich státu i jiných věcech a jejich volbu respektuje jakkoliv s ní zrovna nesouhlasí, musí vědět, že je věcí občanů, co si pro sebe zvolí a v tom je krása demokracie, že můžeme dělat chyby a z nich se všichni učit ale nemusíme se za ně proklínat a respektování tohoto je velká podpora demokracie, což chápe každý, kdo kdy vychovával malé dítě. Pan Masaryk to chápal, proto také nechtěl zakázat komunistickou stranu i když se svým vlivem to tehdy mohl hravě zařídit a zvolení komunistické strany považoval za chybu, věděl že demokracie je o svobodě lidu, tedy i možnosti dělat chyby. Zpět ale od Masaryka k podstatě prezidenství. Prezident by měl určovat jistý směr a tím také spojovat lidi v republice a navracet víru v demokracii a to i když nemůže určovat směr ekonomický, směr toho všeho co určují ministerstva, krajské úřady, obecní, městské a mnoho dalších, může udávat směr v politice, v její formě a nebo ve velkých mezinárodních otázkách, protože už jenom svým hlasem a vlivem mnoho udělá, má důvěrný vztah s voliči protože ač přináší vizi je na občanech jak na ni zareagují když můžou rozhodnout sami nebo volí ty, kdo za ně rozhodnou. Musí přijímat dobrá politická rozhodnutí, nikoliv jen faktická a činná. Dobré politické rozhodnutí, dobrý politický tah, to není vždy ten, který Vám přinese popularitu ale ten, který přinese popularitu demokracii a politice samotné, který pomůže ušlechtilosti demokracie, demokratické kultury a společnosti, ten který podporuje ochotu lidí se do demokracie zapojovat a důvěru v ní a nevyvolává opovržení politikou ale naopak krok který jde ještě nad rámec politické korektnosti k takzvané politické ochotě nebo minimálně v něm. Zároveň by prezident neměl mít světospáný komplex na kterém vyhořelo mnoho lidí, kteří chtěli pomoci ale nedokázali se vyrovnat se stavem věcí a ve své majetnické touze po určování co je dobrého ve světě a v zoufalství zfanatičtěli a stali se diktátory či jim podlehly a k nim přilnuli a a na nich lpěli. Prezident musí být člověkem vyrovnaným, který nechce řídit a dávat svět do pořádku, ale který má laskavou vůli pomoci a respekt k nedokonalosti.) Dobrý prezident se snaží jít proti trendu rozevírání politických nůžek, tedy obdoby sociálních nůžek, kdy ovšem se oddalují od sebe občan a politika ať už fakticky nebo jen v očích občanů a politiků. Mezeru mezi tím může pomoci zaplnit podporou občanské společnosti a upřímným projeveným zájmem o vyslechnutí vůle a názorů lidí. O to více je třeba vybírat osobnost do této funkce, s tím né co říká teď během kampaně, ale co říkala a co dělala, jak se chovala už dříve a kdykoli kdy ani neměla potuchy, že jednou bude prezidentem, protože dobrý prezident se nepozná podle slibů a jejich obsahu, na které jsme jinak často odkázáni u jiných politiků, ale podle tváře kterou daná osoba má a bude mít i bez funkce prezidenta. Dnes máme tu možnost zvolit si prezidenta sami a tím také s ním daleko důvěrnější vztah, prosím využijme toho především právě pro zdraví demokracie.

Témata pro nejbližší dobu

Rozhodl jsem se sem pro úvod dát seznam témat, seznam článků, které sem v brzké době vložím, aby jste věděli, co máte čekat a já nezapomněl, co jsem chtěl psát. :)
Seznam:
O blogu "Prezidentárium"
O prezidenství
Prezidentské volby
Extrémismus
"Atentát" na Klause v Chrastavě
Nečasismus a Čína vs Dalailamismus a Pussyriotismus
Evropská unie a amatérská federalizace shora
Vzdělání
Romská otázka
Demokratická kultura a tvořivá občanská společnost
Rozbor krajských a senátních voleb a jejich výsledků
Křehká vláda
Starý novoroční projev (2011/2012) občana České republiky
Proč nezakazovat komunistickou stranu a proč v komunistické straně nejsou žádní reální komunisté.

Prozatím je to snad myslím seznam témat celkem vyčerpávající, Děkuji za čtení a za naše případné pravidelnější setkávání zde.
Martin Pavlíček