úterý 30. října 2012

Proč nezakazovat komunistickou stranu, proč v KSČM nejsou komunisté

V poslední době se setkáváme s tendencemi prosazovat zákaz působení a existence Komunistické strany Čech a Moravy. Je pravda, že současná komunistická strana má ještě charakter strany extrémistické se silným stalinistickým křídlem, která nedbá na své vlastní stanovy, které tato staronová strana musela upravit aby oficiálně extrémistickou stranou nebyla. Já jako demokrat se ptám, jestli by to prospělo naší demokracii, jí zakázat, jestli by to bylo demokratické. Demokracie je o volbě lidí, proto říkám, přijměme antidemokratické smýšlení v hlavách komunistů, né však antidemokratické chování a zachovávejme i tak do jistých mezí svobodu slova. Snažit se prosadit stranu nedostatečně demokratickou je chybou, ale respektujme vůli lidu, pakliže chce lid udělat chybu, má na to právo, z chyb se učí, bylo by pošetilé snažit se znemožňovat dělání chyb, byla by to z jistého hlediska snaha zabránit rozvoji a vývoji. S komunistickou stranou máme navíc takto celkem jasný indikátor nárůstu extrémistických tendencí a odvrácení od klasické politiky, než vždy, když by jsme takové strany zakazovali a pak takové tendence museli hůře odhadovat. Pro zlepšení demokracie ve společnosti musíme pracovat s pozitivním působením, nikoliv zákazy, zákaz je jen vodou na mlýn extrémistům. Jistě zákazem takoví lidé ztratí spoustu možností šíření se, ale když už se rozšíří, není to tak jasně viditelné a udělali by jsme si težce uchopitelného nepřítele, který o to více může říci, že s námi není na jedné lodi ale proti nám. Takhle je komunistická strana v pozici, kdy je zavázána chovat se v rámci demokracie a my jí to můžeme dávat dnes a denně znát a i když jsou tito extrémisté viditelnější, naše reakce na ně díky tomu taky, což je účinnější než zákaz a odliv komunistů jinam. Lepší vést boj otevřeně než vyhnat soupeře z ringu a pak si to s ním rozdávat v potemnělé uličce, natož aby jsme soupeře nejenom vyhnali z ringu ale pak i zapomněli že existuje nebo se kvůli tomu, že je to jednoduší snažili zapomenout a přivřít oči a nechali se jím v oné uličce přepadnout nečekaně zezadu. KSČM sice provedla teoretickou očistu od bývalé KSČ ale jen tak formálně, aby se neřeklo, že to neudělala, ale to je málo. V Hlavách a přístupu a způsobech členů KSČM se to staré pořád drží a očista nebyla dostatečně znatelná, stále je to jen, když někdo řekne, že jsou nedemokratickou stranou, začnou říkat, ale my jsme se očistili už dávno, jen se tak brání, říkám ale ne, svou demokratičnost by měl každý politik potvrzovat v každé chvíli, aby bylo v každé chvíli znát že stojí za demokracií a právem a to znovu a znovu a né jen připímanat nějakouomluvu, když už to po mě někdo moc chce, o to více to platí o komunistické straně, aby si získala důvěru. KSČM by musela autenticky stále dokola kritizovat staré pořádky komunistické ideologie a zřízení, také dnešní zřízení čínské, severokorejské a kubánské z vlastní iniciativy aby ukázala lepší komunismus, to ale nedělá, jen se na výzvu brání, jen se snaží nevypadat nedemokraticky, nikoliv být demokratickou stranou a prosazovat demokracii....Co se samotného komunismu týče, je to velmi široký pojem avšak dnes z něj známe především marxisticko-leninixtickou (dále stalinistickou a maoistickou) odnož a a často jakobychom i jiné významy toho slova neznali. Je tu ten problém, že Marxismus a všechny odnože vyrostly v podhoubí extrémismu a idealistického dualismu o třídním boji a problému venku mimo nás, vyrostl ze zoufalosti a proto připomínat, že komunismus je položen na tak ušlechtilých základech, jako je u komunismu solidarita a sdílení nestačí, zvlášť u strany, která se hlásí k učení onoho jistého pana Marxe, dokuď se neoprostí od pozice a rétoriky zoufálka a bojovníka proti neduhům světa. Jistě základní myšlenka kolektivního vlastnictví a nevlastnictví je pěkná, vyžaduje ale spíše osobní rozvoj jedince v takovém vztahu žijícím než nařízené a postupné prosazování shora. Kapitalismu, tedy řeknme tržní liberalismus dává každému jedinci svobodu ve svém ekonomickém chování a tak si může každý dobrovolně odejít do nějakého sdružení z kolektivním vlastnictvím a vyzkoušet si tam žít. Není ale vhodné toto prosazovat státem. Za prvé je to moc velká změna než aby ji mohla většina nutit menšině demokracíí, a tento model nedává lidem svobodu v jejich životě, když stát řící, co se má vyrobit a zamezuje volnosti práce a tvoření. Ve státní komunismu nepatří vše všem nebo nic nikomu, ža by každý používal, co zrovna potřebuje, ve státním komunismu vše patří státu a lidem nic, to znamená v lepším případě většině ale v horším různým papalášům a vrcholným rádopilitikům. Kdysi existovala idea nazývaná utopický socialismus. Ta prosazovala proměnu řádu a tvoření kolektivismu a svobody materie přes dobrovolnictví, přes ony dříve zmíněné spolky. Marx je považoval za naivní, já je ale považuji stále za realističtější než Marxe, který chtěl onoho stavu docílit násilí, revolucí, skrze stát a politiku, která je přeci už samo o sobě plná mocenských bojů. Pokuď je něco naivní, pak právě Marxova cesta. Proto komunismus moc nepatří do politiky i když tam patří komunisté smýšlením a lidé úspěšně praktikující komunismus sami na sobě dobrovolně, ale dá se předpokládat, že takový člověk bude úspěšněji toto šířit mimo politiku v normálním občanském životě s oslovováním lidí a veřejnosti avšak bez politiky, takový člověk by však byl již velmi vyzrálý a to dosti i po duchovní stránce, takže právě to hlavní co by dělal, ať už by se k politice vyjadřoval nebo v ní přímo viditelněji působil, by byla kritika nedodržování práva, byla by to kritika nedemokratičnosti a kritika i dnešní současné komunistické strany, totality čínské a zvláště pak severokorejské a kubánské. Takový člověk by nebyl radikál, nesnažil by se celý komunismus protlačit přes stát, nechtěl rychlou změnu a respektoval pomalé zrání lidí, on byl pravým komunistou podle jádra myšlenky bez toho jak vznikla, tedy ze zoufalství a mesiášského komplexu, naopak těmi zoufalci s mesiášským komplexem je většina komunistů v KSČM ale i jiní totalitní politikové, extrémisticky smýšlející lidé, smýšlející v rámci duality bídáků a dobráků a boje mezi nimi. Proto zde nejsou nebo nevidím komunisty toho idealistického jádra myšlenky, vidím jen komunisty toho agresivního obalu, té atmosféry, ze které komunismus vznikl. Těch komunistů jádra na světě neexistuje asi nijak moc a je velmi přepokládatelné, že komunisté obalu a atmosféry budou převládat a že se lehko poznají a že tam budou převládat ještě teď lehko, kdy se takový postoj lehko šíří i když i ten pozitivní by měl jistou sílu, kdyby se vyskytl. Proto všechno myslím, pokuď vás oslovila kdy myšlenka komunismu a její jádro, hledejte ho ve sféře dobrovolné praxe spíše než v politice, on se tam sám pro své jádro a praxi, když bude opravdový, stejně moc nepohrne, bude chtít zůstat u přirozenějšího šíření, kam patří.

pondělí 29. října 2012

Evropská unie a amatérská federalizace shora

Jednou z otázek, které by se měl prezident jakékoliv evropské země věnovat je Evropská unie. Měli by jsme se této otázce věnovat otevřeně ve veřejnosti, kriticky ale i konstruktivně, bez černobílého vidění, jen nenadávat, protože víme, že to jsme my, my občané, kdo nechal Unii přivést do toho stavu v jakém je teď a zas jsme to my, kdo s tím může něco dělat. Nedávno přednesl pan José Barrosso výroční zprávu o vývoji evropské unie, z pohledu mého byla plná kladů a záporů. Vyzval v ní mimo jiné k větší a širší diskuzi ve veřejnosti, kam by měla Evropská unie směřovat, ptám se sice, proč se dostatečně o takovou diskuzi nezasadil dostatečně již dříve, nuže je to později a málo, ale alespoň něco, na Nás teď je tuto diskuzi opravdu vést a na panu Barrossovi taktéž. Dále ve své zprávě mluvil o hlubší integraci Evropy a jistých krocích ke sjednocování s důrazem na to, že Evropská unie nesmí v těchto kocích připustit pochybnosti. Co to ale je, ptám se. Jak nesmí připustit pochybnosti? Chce zde snad opravdu pan Barrosso vést diskuzi i s připuštěnými pochybnostmi nebo chce tvořit federaci shora a bez jakýchkoliv vyjádřených na veřejnosti znatelných pochybností? Ano, už jsem u té federalizace shora, sám ač jsem pro federaci nejsem příznivcem současného vedení EU a její politiky. Pan Barrosso s panem Rumpoiem prozatím neprokázali, že by dokázali federaci tvořit jinak, než shora a to je špatně, to není dobré. Federalizace totiž neznamená jen sjednocení pravomocí a koordinaci výkonné moci, neznamená to jen změnu systémů, znamená to především změnu společenskou, změnu neformální. Současná EU už teď není dobrým základem pro federaci a předtím, než se budou zavádět změny typu zřizování bankovní unie nebo dokonce do budoucna od pana Barrossa očekávané sjednocení armády je třeba vyřešit to, co je základním problémem současné unie. Je zde třeba podporovat demokratizaci unie, přiblížit unii občanovi, více ho o unii informovat, vzbudit jeho zájem se na unii podílet, zajímat se o jeho názor, je třeba zprůhlednit a zjednodušit složité koncepty a už konečně přejmenovat, dát různá jména institucím: "Rada evropské unie" "Evropská rada" a "Rada evropských ministrů" a pod EU nespadající "Rada Evropy". Už z tak hloupě nastavených názvů je patrné, že se představitelé Evrospké unie málo zabývají otázkou jejího vztahu k občanovi a naopak. Před federalizováním a průběžně s ním je třeba řešit tyto problémy a nikdy si pošetile nemyslet, že už jsme v cíli cesty. Pouze a technicky federalizovat bez přibližování se občanovi, bez společenské demokratizace EU je cestou zničení Evropské unie, která při takovém postupu ztratí svou legitimitu, proto se bojím, aby Herman Van Rumpoi a pan José Barrosso Evropské unii více neuškodili než pomohli, koneckonců jak doposavaď přispěli k neformální společenské demokratizaci EU? Nijak moc, pan Van Rumpoi zastává funkci, které se neoficiálně říká prezident EU, jaký je to ale prezident a demokrat, jaký je to federacetvůrce, státotvůrce, když při vyslovení jeho jména v ulicích ani většina lidí neví o koho se jedná a ti kdo vědí, vědí většinou jen to málo, jakou zastává funkci, z které země je a že podporuje federalizaci, toť vše a víc je pan záhadný neznámý. Informace o dění v institucích evropské unie a činech a slovech politiků Evropské unie se těžko shání, samotné tiskové a informační oddělení EU a jeho stránky na internetu za moc nestojí, navíc je toho spousta jen v omezeném množství jazyků a neexistuje žádné pořádnější celoevropské médium ani znatelnější obraz informovanosti o EU v klasických médiích, Myslím tedy, že federalizace nepatří do rukou takovým lidem. Buďme prosím konstruktivní a snažme se volit do parlamentu EU takové osobnosti, které problémům federalizace rozumějí, volme pravé demokraty. Snahu celý projekt evropské unie zahodit mi přijde jako hloupé utíkání od problémů, nejenom, že federace přináší mnoho kladů a nemusí tolik brát při dobré míře subsidiarity a lokální samosprávy ale také pokuď budeme takto jen utíkat před úkoly, které jsme si dali, před projekty, které jsme začali, nikdy nic nedoděláme a nikdy se obdobné tvořit nenaučíme. Berme stavění evropské unie jako výzvu, jako výzvu ke společné demokratizaci a učení se demokratizovat. Rozviřme teď diskuzi o směřování EU, aby jsme si jasně stanovili body a plán změn do budoucna a tyto naplňovali, protože to je odpovědnější a přímější cesta. Je pravdou, že i pan Barrosso se ve své zprávě zmiňoval o nutnosti demokratizace, dle mne ale málo, toto téma bylo až příliš upozaděno tlakem na téma systémové federalizace a nepřípustnosti pochybností, se kterou nesouhlasím, nakonec ani ta výzva k diskuzi moc z projevu nezabrala, ale alespoň něco, pojďme tedy, diskutujme a dejme my právě této výzvě její význam, když jí neumějí vytáhnout ti, co vyzývají, vytáhněme si jí sami.  EU vlastně není demokratická, neboť lidé aktivně a cíleně nevládnou a tak demokratický systém EU produkuje jen "pasivní elektokratický demokratismus". Nadruhou stranu to nečiní EU špatnou a EU rozhodně není jen byrokratický moloch, jak se nám snaží namluvit spousta vymlouvajících se politiků. EU by pomohli tyto tří věci: Lepší systém informování veřejnosti, návštěvy občanů prezidentem EU a v neposlední řadě reorganizace struktury, k posílení role parlamentu s dvěma komorami nad Radou EU a Evropskou radou. Mohli by jsme mít systém parlamentu obdobný systému USA, tedy jednu komoru se zastoupením státu poměrným k počtu jeho obyvatel a druhou se zastoupením jednoho či dvou zástupců za každý stát. V té první jmenované by pak na rozdíl od USA měl být volební systém poměrný (personálně přímý) a ve druhé většinový, na rozdíl od USA, kde mají volební systém většinový obě. Komory by měli být rovnocenné, jako jsou v USA. Druhá komora by jistě přitáhla více voličů. Později by vláda vzešlá z parlamentu s důvěrou parlamentu a rady mohla nahradit Komisi EU. Kdyby vycházela z většinově volené komory, byl by konflikt pro voliče. volit s ohledem na stranu a její možnou vládu nebo na osobnost v jeho konkrétním státě a navíc by se systém více zvětšinověl, kdyby z poměrně volené, vláda by měla problém s většinově volenou komorou, do kterou by jí uprostřed období lidé volili vzdorné zástupce a také problém sama se sebou a kontinuitou koalice. Nevím, jak by mohla vláda vycházet z obojího. Také by mohl být přímo volený výkonný prezident jako v USA, ale to by vedlo k většinovějšímu klimatu politiky, což by se podepsalo možná dost i na poměrně volené komoře, ale snad by to vyvažovali státní jednotlivé vlády, které by mohli být volené poměrným systémem, nebo vycházet z poměrně volené parlamentní komory.

Extrémismus v České republice

Pokuď člověk sleduje politické dění v České republice více zeširoka, stále dokola naráží na jeden poznatek, a totiž že extrémismus je čím dál výraznější. Při každé krizi se vždy vynořovali na povrch a světlo světa masy a haldy extrémistů a současné dění není výjimkou. Jistě je tento fakt logickým důsledkem zvýšené zoufalosti lidí avšak zde je znát navíc fakt, že současné politické vedení není schopno jít proti těmto tendencím nevědomě, kdy podporuje ztrátu víry v demokracii a shazuje jejich víru v to, že by mohly kompetentně rozhodovat a tím i jejich ochotu tak rozhodovat nebo svou politickou činností, kterou znechucují občany a prohlášeními typu, že demonstrovala lůza, které by demokrat nevypustil i když ví, že intelektuální hodnota demonstrace byla skoro nulová a nekonstruktivní, ale i vědomě, kdy jdou přímo populisticky k získávání extrémistických a jednoduchých hlasů, příkladem budiž rétorika boje s nepřizpůsobivými nejvíce koncentrovaná v Ústeckém kraji před krajskými volbami a pak je zde případ naprosto enormní podpory extrémismu z řad nejvyšších. Vypadá to, jakoby Klaus trpěl rozdvojením osobnosti, nebo se jen dokonale přetvařoval.  Je zvláštní, že tento člověk v projevu k výročí 28. října je schopný říci toto: "Nedejme si vnutit představu, že je naše domácí politika tak špatná, že musí přijít různá nedemokratická hnutí, občanské „výzvy“, či „osvícení jedinci“, aby naši zemi vedli a řídili. Bez demokratické politiky to není možné." dále toto: "Zkusme si navzájem dodat odvahy – ale nikoli k tomu, abychom co nejhlasitěji křičeli, co nejurážlivěji napadali druhé, co nejopovržlivěji se vyjadřovali o vlastní zemi. Dodejme si odvahy, abychom ukázali, že jsme schopni své problémy řešit." a ještě tohle:"Předpokladem k tomu je pravdivě porozumět situaci, v níž se nacházíme. Dívat se na ni bez přehnaného pesimismu a malověrnosti, ale i bez růžových brýlí. Zejména však bez lhostejnosti a rezignace, které ničemu nepomohou. Přestaňme svůj dnešek pouze hanit, pomlouvat a shazovat. Nepřistupujme na módní klišé, že čím nemilosrdněji všechno kritizujeme, tím se sami stáváme lepšími." když právě tento pan Klaus je člověkem natolik na všechny útočící a nekonstruktivní, když jeho kancléř píše články o tom, že Satan je mezi námi a Havel mu sloužil, když tento prezident podporuje novináře, který sepisuje seznamy pravdoláskařů, rozuměj těch, kteří nejdou s Klausem ale naopak, novináře, který je schopný za vším vidět židovské spiknutí. Ono i sám Klaus v tom samém projevu, ve kterém varoval před nadáváním a kritikou bez konstruktivnosti se toho samého víceméně v ostatních otázkách dopustil, jen zkritizoval a strašil lobisty a ekology, takovým konkrétním věcem se věnoval, ale co dělat konkrétněji konstruktivního třeba vzhledem k Eu, to neřekl. Ano je to ten prezident, který má tak blízko k panu Bátorovi a podobným rádoby národovcům z D.O.S.T.u. Extrémismus se tedy prosazuje a prosakuje společností všemožně a leckde, je důležité si objasnit, jak extrémista uvažuje. Dle extrémisty jsou zde dva jasné tábory, on a jeho parta, ti dobří kteří musí jít spolu s nevědomou masou a působit na ně svým konspiračně teoretickým a odporovým osvícením a v druhém táboře ti všichni ostatní, kteří způsobili dnešní marasmus, napojení na tajné spolky a snažící se jejich čisté řady infiltrovat. Často má jednu základní ušlechtilou myšlenku a totiž lepšího člověka, rozdíl však extrémisty a konstruktivního idealisty je právě v té dualitě vnímání skupin lidí, v přístupu a v tom, že změnit se musí hlavně ti druzí, musí nám přestat ubližovat, přitom idealista mluví o změně každého z nás a hlavně prvně u sebe a nikomu změnu nevnucuje, nikoho nehaní, nikdo není absolutním nepřítelem, který by stvořil jeho problémy, ale on sám má možnost věci měnit a sám se na stavu podílí.. Jistě jsou určité problémy, které extrémisté reflektují reálné, jako třeba problém soužití Českého a Romského etnika anebo problém s bankami a jejich hospodařením a s celým vadným bankovním systémem a podobné, nenechme si však namluvit, že jsou to věci a problémy jednostranné m a že za vším stojí spiknutí, nebojme se přesto mluvit o bankovní krizi a kritizovat tento systém, i když se toho častějic hytají extrémisté, kteří k tomu přidávají obal nenávisti. Přesto se neštiťme a buďme trpěliví a běžme proti tomuto proudu s konstruktivismem a dobrou náladou a začínejme změnami právě u sebe.

Starý novoroční projev občana České republiky

Předkládám sem dnes třičtvrtě roku starý novoroční projev který jsem psal na přelomu roku 2011 a 2012. Myslím že je stále aktuální, koneckonců je to proslov právě pro tento rok, který ještě trvá, i když bych jej dnes zpětně mnoho opravil a doufám vylepšil.

Vážení a milý spoluobčané a spoluobčanky rád bych vám poděkoval za příjemné chvíle strávené s vámi v uplynulém roce 2011 jenž byl z hlediska naší vnitrostátní ale i světové politiky rokem neklidným, hektickým, rokem v němž se jen stěží udržovali či zlehka rozpadli zavedené systémy, ale také rokem uvědomění kdy jsme opravdu uzřeli že už není možné takto pokračovat dále a je opravdu třeba s naší společností a naší politikou něco zásadního dělat.
Taktéž vás srdečně vítám v novém roce 2012 v roce změny a naší vlastní volby.
Již po celém světě můžeme sledovat různé více či méně revoluční dění a ač u nás zatím panuje pro nás již typický klid před bouří ani my se změnám nevyhneme a byla by to pošetilost se jim vyhýbat. Nutnost těchto změn pramení z potřeby řešit nedostatky starých uspořádání, které již dnes vyústili v globální krizi. Za tyto nedostatky můžeme považovat například kladení nízké míry osobní odpovědnosti na bedra našich zvolených zástupců, nedostatečné oddělení politického a podnikatelského sektoru, ale i jiné skutečnosti, jež jsou v rozporu se zdravou a všeobecně prospěšnou formou demokracie. Tak jako jsme v tomto ohledu národem poněkud opožděným tak, myslím, jsme také národem mírumilovným a věřím a doufám, že se námi prováděné změny budou nést v duchu míru a konstruktivní tvořivosti. Co je zcela jisté. je fakt, že co si uděláme, to budeme mít a jakou cestu zvolíme, tou se budeme ubírat. Proto vyzývám všechny občany České republiky ke společnému úsilí o zdokonalení našeho státu a k pokračování díla, jež jsme nechali až příliš brzy nedokončené. Dnešní krize však není krizí jen naší země ale krizí v podstatě globální a proto k tomuto také tak přistupujme. Je zcela jisté, že se nemůžeme izolovat od problémů okolí o to spíše od problémů Evropské Unie, jejímiž jsme členy. V našem národním zájmu je pomáhat evropské unii a nadále ji rozvíjet a podpořit její úsilí o udržení a rozvoj eurozóny protože jakou máme jinak šanci současnou krizi ustát? Vystupme tedy z pozice evropského kašpárka a začněme jednat v rámci Evropské unie konstruktivně a tak, jak bychom chtěli, aby se chovala i ona k nám. Nemyslím tím nekriticky ale zcela jistě zas tvořivě. Bude li to v naší moci, udržujme i také jinou zahraniční spolupráci, protože stojíme na prahu změn celosvětových.
Rád bych také připomenul nedávnou smrt našeho bývalého prezidenta Václava Havla, člověka, jenž nám může být v našem dnešním snažení vzorem. Velice dobře okomentoval tuto událost jeho přítel Dalajláma slovy: „Nejlepším způsobem, jak vyjádřit úctu památce Václava Havla je, co nejlépe pracovat na budování světa, kde vládne spravedlnost a mír.“
Právě v tomto tkví ona slova o Pravdě a Lásce, která se dnes ať už záměrně či nezáměrně vykládala jako jakási ideologie a následně byla znevažována a očerňována.
Přeji tedy mnoho štěstí jak v životě osobním tak v životě občanském a občanském snažení občanům České republiky i ostatních zemí celého světa.
Martin B. P. P. Pavlíček – občan České republiky

neděle 28. října 2012

"Atentát" na prezidenta

Celkem nedávno jsme byli svědky jednoho v demokratickém státě celkem závažného incidentu a totiž údajného atentátu na prezidenta ČR v Chrastavě a jeho neméně závažného pokračování. Jistě se s většinou obyvatel shodneme na faktu, že ač jen jakoatentát, byl čin onoho střelce velmi nezodpovědným a hloupým gestem. Nebyl to však atentát, jak se i později snažil pan Klaus o incidentu mluvit, podávajíce vše tak, že jsou zde jen dvě skupiny lidí, ti co to s klidem označí za atentát a nerýpou se v tom a ti, kdo onen čin schvalují. Jistě se taková rétorika panu Klausovi takticky hodí, nicméně je to rétorika falešná. Čin jakoatentátníka, byla hloupou a agresivní formou demonstrace, né snad jak říkal odporu proti trápení lidu a neschopnosti vládnout ale spíše demonstrací vlastní zoufalosti a stavu demokracie ve společnosti a u jedince samotného, jistě to ale nebyl atentát, protože atentát je čin s úmyslem usmrcení a přirovnávání tohoto k vyloupení banky s falešnou pistolí je hloupé, při loupežném přepadení se zbraň využívá jako zastrašovací vyjednávací prostředek, přičemž v takovém smyslu vůči prezidentovi využita nebyla. Zajímavější jsou však reakce samotného pana Klause a jeho blízkých spolupracovníků. Pan Klaus nejenom že zde staví onu absolutní dualitu těch co čin schvalují a těch co ho mají za atentát, ale dokonce neváhá a o to více jeho spolupracovníci ještě v otevřenější formě neváhají obviňovat z celé věci štvavé kritiky, často ještě kritiky samotného Klause, kteří podněcují dnešní stav společnosti. V jednom se s Klausem shodneme, onen čin hodně vypovídá o stavu naší společnosti, dále už se jaksi rozcházíme. Pan prezident totiž jaksi zapomíná připomenout, že to on je do velké míry odpovědný za dnešní stav společnosti, že to tedy možná cosi vypovídá i o jeho práci, že málo podporuje zdravou demokratickou společnost nebo jí možná ještě spíše rozkládá a svou nepřímou podporou extrémistů, přesto, že nechává tu nejšpinavější práci na pana Jakla a Hájka spolu s prý geniálním pisálkem seznamu Kalusových nepřátel pravdoláskařů A. B. Bartošem a veřejnost tak otevřeně jeho taktické sbírání hlasů extrémistů nevidí. Panu Klausovi by prospělo, kdyby se zamyslel, kam to se svým politickým působením dotáhal a byl rád, že to teď vidí a že to nebyla pravá pistole ale jen AirSoftová a to by mohl, aniž by čin samotný schvaloval. Toto však neodpovídá jeho povaze. Jedna však faktická poznámka na konec. Onen střelec je nejspíše přítelem či spolupracovníkem komunisty pana Dolejše, s nímž má vyvedenou fotografii v né zrovna formálním stylu.

O Prezidenství

V dnešní době přímé prezidentské volby nás možná častěji než dříve napadá otázka, kdo a k čemu je vlastně ten prezident? Často se setkávám s reakcí, že u nás v České republice s naší ústavou je jen jakýmsi kladečem věnců a nevýznamnou postavou s malým vlivem. Dovoluji si však s tímto polemizovat a říci, že právě u nás v České republice má prezident velký význam a roli o to silnější možná právě díky málu faktických pravomocí.
Prezident by měl být svící, ze které září duch demokracie a osvětluje ostatní aby jim pomáhal nalézt demokratického ducha a jeho světlo v sobě ak tomu je inspiroval. 
Funkce prezidenta není příliš ústavně definovaná a už rozhodně né skrze ony výše zmíněné pravomoce, je v ní však psáno, "Prezident je hlavou státu." a být hlavou státu znamená být především hlavou demokracie a toho všeho co k ní patří. Prezident není loutka, ani panáček ani jen kladeč věnců, prezident je zrovna především tím, kým je, kdo jím je, Prezidentská funkce je tedy možností daného občana, přinést do politiky sám sebe, posadit svou hlavu na krk státu. Hlava vidí a slyší, naslouchá a pozoruje, hlava komunikuje navenek a s tělem, přes ní se vede spousta komunikace mezi různými částmi těla, hlava hledá smysl věcí, má rozhled. Taková hlava má spoustu možností jak se ke své práci postavit a výsadní postavení ze kterého ji vždy bude slyšet. Hlava má také sou tvář, tvář kterou propůjčuje tělu  Prezident by měl být aktivním podpůrcem demokracie, který sám vyzývá lidi k většímu zapojení na rozhodování o jejich státu i jiných věcech a jejich volbu respektuje jakkoliv s ní zrovna nesouhlasí, musí vědět, že je věcí občanů, co si pro sebe zvolí a v tom je krása demokracie, že můžeme dělat chyby a z nich se všichni učit ale nemusíme se za ně proklínat a respektování tohoto je velká podpora demokracie, což chápe každý, kdo kdy vychovával malé dítě. Pan Masaryk to chápal, proto také nechtěl zakázat komunistickou stranu i když se svým vlivem to tehdy mohl hravě zařídit a zvolení komunistické strany považoval za chybu, věděl že demokracie je o svobodě lidu, tedy i možnosti dělat chyby. Zpět ale od Masaryka k podstatě prezidenství. Prezident by měl určovat jistý směr a tím také spojovat lidi v republice a navracet víru v demokracii a to i když nemůže určovat směr ekonomický, směr toho všeho co určují ministerstva, krajské úřady, obecní, městské a mnoho dalších, může udávat směr v politice, v její formě a nebo ve velkých mezinárodních otázkách, protože už jenom svým hlasem a vlivem mnoho udělá, má důvěrný vztah s voliči protože ač přináší vizi je na občanech jak na ni zareagují když můžou rozhodnout sami nebo volí ty, kdo za ně rozhodnou. Musí přijímat dobrá politická rozhodnutí, nikoliv jen faktická a činná. Dobré politické rozhodnutí, dobrý politický tah, to není vždy ten, který Vám přinese popularitu ale ten, který přinese popularitu demokracii a politice samotné, který pomůže ušlechtilosti demokracie, demokratické kultury a společnosti, ten který podporuje ochotu lidí se do demokracie zapojovat a důvěru v ní a nevyvolává opovržení politikou ale naopak krok který jde ještě nad rámec politické korektnosti k takzvané politické ochotě nebo minimálně v něm. Zároveň by prezident neměl mít světospáný komplex na kterém vyhořelo mnoho lidí, kteří chtěli pomoci ale nedokázali se vyrovnat se stavem věcí a ve své majetnické touze po určování co je dobrého ve světě a v zoufalství zfanatičtěli a stali se diktátory či jim podlehly a k nim přilnuli a a na nich lpěli. Prezident musí být člověkem vyrovnaným, který nechce řídit a dávat svět do pořádku, ale který má laskavou vůli pomoci a respekt k nedokonalosti. Dobrý prezident se snaží jít proti trendu rozevírání politických nůžek, tedy obdoby sociálních nůžek, kdy ovšem se oddalují od sebe občan a politika ať už fakticky nebo jen v očích občanů a politiků. Mezeru mezi tím může pomoci zaplnit podporou občanské společnosti a upřímným projeveným zájmem o vyslechnutí vůle a názorů lidí. O to více je třeba vybírat osobnost do této funkce, s tím né co říká teď během kampaně, ale co říkala a co dělala, jak se chovala už dříve a kdykoli kdy ani neměla potuchy, že jednou bude prezidentem, protože dobrý prezident se nepozná podle slibů a jejich obsahu, na které jsme jinak často odkázáni u jiných politiků, ale podle tváře kterou daná osoba má a bude mít i bez funkce prezidenta. Dnes máme tu možnost zvolit si prezidenta sami a tím také s ním daleko důvěrnější vztah, prosím využijme toho především právě pro zdraví demokracie.

sobota 27. října 2012

Témata pro nejbližší dobu

Rozhodl jsem se sem pro úvod dát seznam témat, seznam článků, které sem v brzké době vložím, aby jste věděli, co máte čekat a já nezapomněl, co jsem chtěl psát. :)
Seznam:
O blogu "Prezidentárium"
O prezidenství
Prezidentské volby
Extrémismus
"Atentát" na Klause v Chrastavě
Nečasismus a Čína vs Dalailamismus a Pussyriotismus
Evropská unie a amatérská federalizace shora
Vzdělání
Romská otázka
Demokratická kultura a tvořivá občanská společnost
Rozbor krajských a senátních voleb a jejich výsledků
Křehká vláda
Starý novoroční projev (2011/2012) občana České republiky
Proč nezakazovat komunistickou stranu a proč v komunistické straně nejsou žádní reální komunisté.

Prozatím je to snad myslím seznam témat celkem vyčerpávající, Děkuji za čtení a za naše případné pravidelnější setkávání zde.
Martin Pavlíček