Co je to vlastně právo. Možná řeknete že normativní soustava lidského chování vzniklá dohodou a vyžadovaná státem či společností. Co je však jeho základem? Základním motivem práva, lidských práv, je
svoboda, rovnost ve volnosti, rovnost v neutlačování, aby jeden neomezoval druhého v projevech
jeho svobodné vůle a právě zde se dá hledat ta logická hranice, základní
kritérium podle kterého stavět práva. Dalším pak je porovnání míry a
rozsahu potlačené volnosti osoby skutkem jiné osoby či naopak nemožností
tohoto zkonkretizovaného skutku (Zde se pak uvažují všechny možné proměnné). Jde tedy vždy o hledání cesty, která by nejméně omezila svobodu všech aktérů(což také znamená nejméně znásilnila jejich práci)
Také z tohoto důvodu podporuji humanismus a sociální rozměr státu, protože dnešní kapitalismus stojí ve svém oprávnění vlastnictví na principu prvotního přivlastnění. Toto prvotní přivlastnění je přeci ale aktem násilí, kdy jeden omezuje ostatní ve využívání oné věci. Možná namítnete, že přivlastněním spojil (snad poprvé) svou práci s předmětem a proto mu patří, nicméně to jej samo k předmětu neopravňuje, jen dělá ještě větším porušením té logické hranice, práva, kdyby mu věc někdo vzal, choval by se totiž stejně jako aktér první a navíc bořil i práci. Chápu argument, že společnost bez vlastnictví je těžko realizovatelná a že každý má své jisté životní potřeby na jejichž ukojení se nemůže ptát okolí a uzavírat s nimi dohody, to je však argumentem pro jisté minimální vlastnictví. Já nechci rušit majetek, nejsem zastáncem vyvlastňování, jen říkám, že vlastně není podle práva, když jsem se narodil do světa již zabraného a já bych musel se ostatních ptát, jestli chtějí vyměnit mojí práci za to nutné k životu, že je proti právu, když všichni všechno přede mnou z pozice síly (tedy dřívějšího narození) znásilnili. Jsem však umírněný a jediné co požaduji: Vy všichni vlastníci, přispívejte ze svého pro ostatní, aby každý měl MINIMÁLNĚ to co k biologickému a společenskému životu nutně potřebuje, vždyť jste aktéry jednoho velkého násilí vlastnictví a sami jej možná obhajujete tím, že princip vlastnění a vlastnické společnosti je pro vaši svobodu biologickou a společenskou nutný, nechte tedy svobodnými také všechny ostatní a vracejte pro ten minimální kus, který ke svobodě každý potřebuje ...
Pro nábožensky smýšlející:
Dříve jsem psal, že právo, tedy oprávnění samo o sobě neexistuje, že je jen o společenskou dohodu mezi početnými společenskými aktéry, která se po celou dobu snaží vyrovnat na onu logickou hranici (a sem tam se nechá ovlivnit praktickými kulturními vlivy) s tím, že kdo je osvícený ani příliš pravidel a dohod nepotřebuje (maximálně být obeznámen s vůlí ostatních) a chová se tak, že tuto hranici nepřekračuje z přirozenosti a odmítal jsem, že by právo bylo dáno od Boha. Nicméně už jsem onu formulaci práv daných od Boha pochopil jinak. Bůh je vážně nedává jako závazek a pravidlo či výsadu, součástí božího stvoření jako vše je však i ona hranice a jeho vůle je láska a v té je právě takové chování, které onu hranici nepřekračuje. A v tom smyslu je právo od Boha, že kdo je s Bohem ctí právo ovšem pro jasné formulace jsme omezeni zmateností jazyka.Konkrétní práva v naší společností jsou konkrétními případy a dohodami (vzešlé z kulturního pozadí) sloužící právě k udržování chování v těchto logických hranicích a ty nejkonkrétnější zákony kterých jsou tisíce pak dohodnuté předpisy jak nejlépe a přehledně tyto dodržovat.
Právo na život je zde nejvyšší v tom smyslu, že zabití chápeme jako konec a tak naprostou ztrátu jakékoliv možnosti vůle a svobody na tomto hmotném světě.
Také z tohoto důvodu podporuji humanismus a sociální rozměr státu, protože dnešní kapitalismus stojí ve svém oprávnění vlastnictví na principu prvotního přivlastnění. Toto prvotní přivlastnění je přeci ale aktem násilí, kdy jeden omezuje ostatní ve využívání oné věci. Možná namítnete, že přivlastněním spojil (snad poprvé) svou práci s předmětem a proto mu patří, nicméně to jej samo k předmětu neopravňuje, jen dělá ještě větším porušením té logické hranice, práva, kdyby mu věc někdo vzal, choval by se totiž stejně jako aktér první a navíc bořil i práci. Chápu argument, že společnost bez vlastnictví je těžko realizovatelná a že každý má své jisté životní potřeby na jejichž ukojení se nemůže ptát okolí a uzavírat s nimi dohody, to je však argumentem pro jisté minimální vlastnictví. Já nechci rušit majetek, nejsem zastáncem vyvlastňování, jen říkám, že vlastně není podle práva, když jsem se narodil do světa již zabraného a já bych musel se ostatních ptát, jestli chtějí vyměnit mojí práci za to nutné k životu, že je proti právu, když všichni všechno přede mnou z pozice síly (tedy dřívějšího narození) znásilnili. Jsem však umírněný a jediné co požaduji: Vy všichni vlastníci, přispívejte ze svého pro ostatní, aby každý měl MINIMÁLNĚ to co k biologickému a společenskému životu nutně potřebuje, vždyť jste aktéry jednoho velkého násilí vlastnictví a sami jej možná obhajujete tím, že princip vlastnění a vlastnické společnosti je pro vaši svobodu biologickou a společenskou nutný, nechte tedy svobodnými také všechny ostatní a vracejte pro ten minimální kus, který ke svobodě každý potřebuje ...
Pro nábožensky smýšlející:
Dříve jsem psal, že právo, tedy oprávnění samo o sobě neexistuje, že je jen o společenskou dohodu mezi početnými společenskými aktéry, která se po celou dobu snaží vyrovnat na onu logickou hranici (a sem tam se nechá ovlivnit praktickými kulturními vlivy) s tím, že kdo je osvícený ani příliš pravidel a dohod nepotřebuje (maximálně být obeznámen s vůlí ostatních) a chová se tak, že tuto hranici nepřekračuje z přirozenosti a odmítal jsem, že by právo bylo dáno od Boha. Nicméně už jsem onu formulaci práv daných od Boha pochopil jinak. Bůh je vážně nedává jako závazek a pravidlo či výsadu, součástí božího stvoření jako vše je však i ona hranice a jeho vůle je láska a v té je právě takové chování, které onu hranici nepřekračuje. A v tom smyslu je právo od Boha, že kdo je s Bohem ctí právo ovšem pro jasné formulace jsme omezeni zmateností jazyka.Konkrétní práva v naší společností jsou konkrétními případy a dohodami (vzešlé z kulturního pozadí) sloužící právě k udržování chování v těchto logických hranicích a ty nejkonkrétnější zákony kterých jsou tisíce pak dohodnuté předpisy jak nejlépe a přehledně tyto dodržovat.
Právo na život je zde nejvyšší v tom smyslu, že zabití chápeme jako konec a tak naprostou ztrátu jakékoliv možnosti vůle a svobody na tomto hmotném světě.
Žádné komentáře:
Okomentovat